Marie Terezie zastávala názor, že panovník je poddaným nejvíce platný, pokud setrvává v zemi. Její syn a spoluvladař Josef II. měl ale jiný názor. Navíc podobně jako Alžběta Bavorská, která se narodila 47 let po jeho smrti, nesnášel svázanost vídeňského dvoru. Jeho zvyky považoval za “směšné a příšerné”. Tím spíš mu vůbec nevadilo nasednout do obyčejného kočáru a vydat se mezi prostý lid.
Byl vůbec prvním panovníkem, který něco podobného udělal. Stejně jako každý jiný si mohl přečíst o bídě ve zprávách poradců, ale on chtěl vidět situaci přímo na místě.
Marie Terezie mu zakazovala cesty jako matka i jako císařovna
První velkou cestu podnikl Josef II. v roce 1766, kdy v Čechách vypukla krize spojená s hladomorem. Marie Terezie byla proti a několikrát mu jeho rajzování zatrhla, protože cesty za lidmi považovala za zbytečné. Někteří její poradci se přitom Josefa zastávali, hrabě Lacy se dokonce vydal na cesty s ním. I hrabě Kounic, který působil jako státní kancléř, císařovně napsal, že obdivuje kvalitu zpráv, které Josef na cestách získává. S Marií Terezií to ale moc nepohnulo. Sice utrousila decentní pochvalu, ale příště cestování znovu zakázala. Josef se jejímu nařízení nakrátko podřídil, ale později byl tak znechucen, že už se na ni neohlížel a cestoval neomezeně.
Nechtěl spát v luxusu
Na průzkumných cestách mezi prostý lid využíval Josef II. obyčejné noclehy a pro případ nouze si dokonce vozil stan a zelené proutí nebo slámu namísto matrace.
Výslovně odmítal nabídky zámožných pánů na přespání v jejich zámcích a když jel za sestrou Marií Antoinettou do Paříže, k její nevoli nepřijal ubytování ve Versailles. Raději přespával v nedalekém hostinci a za sestrou denně dojížděl ve svém skromném kočáře.
Nestál o popularitu
Tou dobou bylo jeho počínání už obecně známé, a tak kamkoli přijel – tedy nejen do Francie – ho lidé s nadšením vítali. Se skromností sobě vlastní na to Josef II. nebyl příliš zvědavý, ale jeho lidskost lidi uhranula a není se jim co divit, že chtěli svého panovníka uctít. Josef později vysílal posla, aby jel napřed a zajišťoval v obcích, aby si ho lidé všímali co nejméně. Podobnou žádost vznášel i vůči ostatním panovníkům. Nepřál si žádná pompézní uvítání, dělové salvy nebo slavnostní průvody.
Ruská carevna Kateřina II. Veliká proto docela narazila, když se pokusila oslnit Josefa II. ohňostrojem, konvojem osmdesáti lodí a velkými kostýmními slavnostmi. Namísto naleštěné nádhery si Josef všímal těch, kteří museli tuhle šaškárnu zajistit, a to za nelidských podmínek a trestů. V jeho deníku o tom najdeme i záznam: „Je neuvěřitelné, jak málo úcty požívá člověk v této zemi.“
Nakrmil Čechy
Josef II. každý večer diktoval zápis do deníku, aby o všech hrůzách, které na venkově viděl, měl i později přehled. Zápisky jsou cenným dokladem o životě prostého lidu nejen v Čechách.
Když zápisky z Čech ukázal ve Vídni, Marie Terezie sice byla zděšena, ale dokud byla naživu, reformy nepřipadaly v úvahu. Zacházela dokonce tak daleko, že některé Josefovy zákony za jeho zády rušila. O 4 roky později byl Josef znovu v Čechách, nechal otevřít sýpky šlechticů a za minimální ceny prodával obilí hladovějícím. Na jejich záchranu vydal spoustu peněz i ze svého, například nakoupil plátno pro tkalce.
V Čechách se zasloužil i o uzavření nejhoršího vězení v celé říši, které bylo v Brně. Učinil tak poté, co se tam sám nechal na hodinu zavřít a vyšel odtud bledý a kašlající. „Byl jsem posledním člověkem v těchto prostorách,“ řekl.
Nemocné oblézá hmyz a dostávají nuznou stravu
Na cestách mimo jiné zjistil, jak bídná je jakákoli lékařská péče. V nemocnicích ho děsil nedostatek hygieny, hmyz a špatná strava (na tu by dnes asi taky koukal), dusné a špinavé sály, kde leželi pacienti, a zatuchlé cely, kam se zavírali duševně nemocní. Nelíbilo se mu, že pacienti s různými chorobami leží pohromadě a že například děti jsou nebezpečně blízko nemocných s kurdějemi. Řešení, které učinil, bylo jedním z nejvýznamnějších v historii medicíny: založil Vídeňskou všeobecnou nemocnici, nejpokrokovější zařízení v celé Evropě.
Více než 6000 reforem
Když Marie Terezie v roce 1780 zemřela, začaly se dít věci. Josef II. měl před sebou 10 let vlády a za tu dobu stihl zavést více než 6000 nových nařízení. Spousta z nich vedla ke zlepšení života lidu, některé ale byly problematické a není se co divit – Josef vydával nová nařízení rychlostí dvě denně a těžko mohl všechny promyslet do detailů. Nejvýznamnější jsou reformy o zrušení cenzury, nevolnictví a trestu smrti a o svobodě náboženství – každý si mohl vybrat svou víru a nemusel být nutně katolíkem. Zrušení trestu smrti bylo v platnosti jen 8 let, potom (po smrti Josefa) se obnovil, a to za velezradu.
Na smrtelné posteli popřel své zásluhy
I přes svůj nesporný přínos umíral Josef v roce 1790 s přesvědčením, že nic moc valného nedokázal. „Stále jsem jenom chtěl,“ řekl. Za život v obyčejném kočáře a v sedle koně přitom zaplatil i zdravím. Dlouhým sezením si přivodil bolestivé hemoroidy, na cestách přes zimu byl často nemocný a osmnáctihodinové dny ho později přiváděly na pokraj vyčerpání.
Je nesporné, že Josef II. byl Pan Císař. O jeho neřestech a zvláštnostech zase někdy příště…
Zdroje:
kniha Vrtochy Habsburků – záliby a rozmary členů císařské rodiny, Konrad Kramar a Petra Stuiber
Wikipedia Commons, blesk.cz, sarkabayerova.blog.idnes.cz, kdejsme.cz