Císařovna Alžběta Bavorská nežila zrovna skromně a obecně neomezovala svoje pohodlí kvůli ostatním. Proto by se dalo čekat, že těžké osudy ostatních jí budou volné. Ale nebylo tomu tak. Aktivně se zajímala o chudé nebo psychicky nemocné, kteří byli v nouzi, a přes svůj chorobný strach z nákazy navštěvovala nemocnice i v dobách epidemií. Kromě toho v roce 1869 zásadně přispěla k vysvobození Barbary Ubrykové, kterou v roce 1848 zazdily jeptišky v klášteře.
Barbara (též uváděno Barbora) Ubryková pocházela z bohaté polské rodiny. Rodiče si pro ni představovali nějakou výhodnější partii, než jakéhosi chudého důstojníka, do kterého se dívka zamilovala. Sňatek jí nedovolili a sami jí vybrali někoho jiného. Když se Barbara odmítla podřídit, skončila (některé prameny uvádějí, že dobrovolně) na převýchově u karmelitánek. Ani tady se ale nevzdala korespondence se svým vyvoleným. Když na to vyšinuté jeptišky v jejích 31 letech přišly, vypořádaly se s touto nekázní zvlášť ohavně.
Císařovna Sisi měla porozumění pro vyvržence ze společnosti
Rodiče Barbary časem zemřeli. Proto se Barbařin bratr, který žil dlouhodobě v zahraničí, vrátil v roce 1869 do Krakova kvůli dědictví. Při té příležitosti se pokusil navázat se sestrou kontakt. Nebyl ale úspěšný. Abatyše v klášteře mu řekla, že „Barbara již není na seznamu živých“. Naštěstí se mu tato odpověď zdála dost podivná na to, aby pátral dál. Když abatyše odmítla podat konkrétnější informace dokonce i arcibiskupovi, napsal zoufalý Barbařin bratr dopis císařovně Alžbětě. Tušil, že u ní najde porozumění.
Ze sklepení se ozývalo děsivé sténání – patřilo zazděné 52leté ženě, která zoufalstvím zešílela
Císařovna Alžběta neváhala a na její příkaz byl do kláštera vyslán arcibiskup s doprovodem policie. Jeptišky se nedaly jen tak. V klášteře se zabarikádovaly a házely po skupině kamením. Policistům se přesto podařilo vniknout dovnitř a celou budovu prohledat. V prostorách sklepa uslyšeli tiché, strašidelné sténání.
„Když malým otvorem ve zdi posvítili dovnitř, rozeznali v nízké, jen asi dvakrát dva metry velké kobce bez oken nahou ženskou postavu s rozpuštěnými vlasy a nehty zarostlými do podoby drápů. Křičela jako zvíře strachem a zoufalstvím,“ píše Praschlová-Bichlerová v knize Korunu snímám z unavené hlavy. „V místnosti poseté výkaly ležela Barbara Ubryková spoutaná na rukou i nohou. Její tělo, po celou dobu vězení nemyté, bylo poseto vředy a ve vlasech se jí hemžili červi. Ubohá šílená žena, ztrativší rozum i řeč, byla okamžitě odvezena do nemocnice.“
Lékař, který byl přítomen u ohledání zazděné cely, prohlásil, že Barbara musela zešílet maximálně do půl roku od uvěznění. V kobce byla sama, byla tam naprostá tma, zima, Barbara ležela na zplesnivělé slámě a měla kolem sebe několik misek se shnilými bramborami. Jinak byla místnost zcela prázdná, bez nábytku.
Jeptišky Barbaru svlékly, zbily, zazdily a mučily hladem
Začalo vyšetřování. Policie se pokoušela vyslechnout samotnou Barbaru, ale její “výpověď” byla zmatená, nepoužitelná. Abatyše přiznala, že Barbara byla vězněna na její pokyn. Některé zdroje uvádějí, že uvěznění a drsné zacházení bylo v souladu s přísným řádem kláštera. Zkrátka kdo se provinil proti nařízení o panenské čistotě, zasluhoval nelítostný trest. Jinde se dočteme, že se abatyše vymluvila na to, že Barbara byla šílená už v době uvěznění, a právě proto ji zazdily – aby zamezily nebezpečí, že ublíží ostatním jeptiškám.
Ať už to bylo tak či onak, den před zazděním abatyše donutila Barbaru napsat milému poslední dopis, kde se s ním rozchází a sděluje mu, že se chce plně ponořit do klášterního života. Příští noc ji společně s další jeptiškou přepadly, spoutaly, zacpaly ústa a odvedly do sklepení. Tam ji svlékly, připoutaly ke zdi a zbily koženými důtkami. Po bití následovalo zazdění, kdy ženy nechaly ve zdi jen malý otvor, kterým Barbaře každý třetí den podávaly kousek chleba a trochu vody. V době vysvobození měla 34 kg.
Jak abatyše a její pomocnice skončily?
Případ vyvolal obrovskou vlnu nevole u občanů a posílil nenávist vůči církvi. Během procesu dokonce lidé vtrhli do soudní síně a chtěli vzít spravedlnost do svých rukou. Vojsko mělo co dělat, aby davu v lynčování jeptišek zabránilo. Nakonec bylo oběma uloženo mnohaleté vězení. Ostatní jeptišky obviněním unikly. I když se ze sklepení ozýval nářek, žádná se tam neodvážila jít podívat, protože abatyše jim namluvila, že jde o skučení zlých duchů.
Barbaře posílala císařovna květiny a vzácné ptáčky
Když se Barbara uzdravila po tělesné stránce, umístili ji do ústavu pro psychicky nemocné. Měla tu příjemný světlý pokoj, ve kterém jí dělal společnost kanárek. Císařovna Alžběta se pravidelně nechávala informovat o tom, jak se jí daří, a když se dozvěděla o kanárkovi, poslala jí ještě jednoho, ovšem vzácného druhu. Až do konce Barbařina života jí nechala posílat i květiny a ještě několik exemplářů zpěvného ptactva.
I přes péči, které se Barbaře Ubrykové dostalo, zůstala až do smrti ve věku 74 let šílená a už nikdy nepromluvila.
Zdroje:
kniha Korunu snímám z unavené hlavy, G. Praschlová-Bichlerová, J. Cachée
bakalářská práce Proměna společenských postojů k duševně nemocným v 18. a 19. století, Pavla Svobodová
ciekawykrakow.blogspot.com
To je hrůza. Já bych to od jeptišek nečekala.
Taky ne, hlavně to, že se tam žádná z nich nešla dolů podívat