S tímhle esesáci nepočítali: tetování, které mělo urychlit ošetření vojáků v případě vážného zranění, se po válce stalo něčím, co by nejradši vygumovali. A taky že to někteří udělali. Ale mnozí ne a právě díky písmenkům na paži je mohli spojenci identifikovat a postavit před soud.
Svou krevní skupinu si museli nechat vytetovat všichni členové jednotek SS, protože to bylo povinné. Přesto jej neměli zdaleka všichni. Této povinnosti se vyhnula řada vysoce postavených důstojníků včetně doktora Mengeleho nebo těch, kteří se připojili k jednotkám až v pozdější fázi války. Mengele tetování odmítl a zřejmě si tím zachránil krk, protože ho při kontrole v americkém zajateckém táboře neodhalili a pustili na svobodu (přitom jeho jméno už bylo na seznamu válečných zločinců, ale to je zas jiné téma).
Zároveň byli někdy tetováni i ti, kteří členy nebyli – konkrétně vojáci, kteří byli během války ošetřeni v polní nemocnici.
Krev pro esesáky pocházela i od českých popravených odbojářů
Účelem tetování bylo zvýšit procento zachráněných vojáků, kteří byli v boji zraněni. Nedobrovolnými dárci krve se stali mimo jiné i věznění čeští odbojáři. Ti byli běžně odsuzováni k smrti, a pokud přišla z nemocnic poptávka po určité krevní skupině, vyhovující dárci šli na popravu přednostně. Přitom je bachaři nechali dva dny před smrtí hladovět, aby krev byla co nejkvalitnější. Další zásoby krve pocházely od vězňů v koncentračních táborech.
Vodíkové tablety vypálily kůži, ale umožnily uniknout spravedlnosti
Údaj o krevní skupině se tetoval na levou paži zezadu nebo z vnitřní strany ve výši 20 cm nad loktem a byl zaznamenán i v osobních spisech. Používaly se dva fonty, tzv. gotický a latinský. Po válce spojenci nechávali svléct esesáky do půlky těla a tetování jim pomohlo je identifikovat. Někteří si ale nechali tetování včas odstranit.
„Ve válečném táboře v Tamswegu jsem se setkal se Sturmbannführerem Karlem Lickem z naší divize,“ vypráví jeden z bývalých esesáků, kterému se podařilo se tetování zbavit. „Společně s dalšími vojáky nás zavedl k lékaři, který nám dal vodíkové tablety na odstranění vytetované krevní skupiny. Tyto tablety jsme navlhčili a přiložili ke kůži. Tablety místo hodně podráždily, ale tetování zmizelo do tří dnů a pak bylo třeba nechat kůži dva až tři týdny zahojit. Díky tomuhle jsem úspěšně prošel dvěma kontrolami.“
Přestože tetování pomohlo spojencům řadu nacistů usvědčit, spoustě dalších (tisícům) se podařilo před spravedlností uniknout. Pátrání po nich pokračuje v některých případech dodnes.
Zdroje:
ww2gravestone.com
zoommagazin.iprima.cz