Židovské gynekoložce Giselle Perl bylo 37 let, když se v roce 1944 ocitla i se svou rodinou v koncentračním táboře Osvětim. Její syn a manžel válku nepřežili, ona ano. Josef Mengele totiž využil jejího lékařského vzdělání a „zaměstnal“ ji. Nejdřív měla za úkol lanařit vězně, aby darovali krev zraněným německým vojákům. Nakonec měla mít účast na Mengeleho pokusech na těhotných, jejich nenarozených plodech a novorozeňatech.
Mengele byl psychopatická osobnost, která se z milého člověka ve vteřině měnila v běsnící bestii a zase zpět. Jeho oběťmi, na kterých prováděl kruté lékařské pokusy, se kromě dvojčat nebo postižených lidí stávaly i těhotné ženy. Proto když se později dozvěděl, že Gisella Perl je gynekoložka, dal jí nový úkol: měla zachytávat těhotné a každé těhotenství mu hlásit. Svůj požadavek vysvětlil tím, že těhotné budou převezeny do jiného tábora, kde se poskytuje lepší péče o matku a dítě.
Vzhledem k tomu, jakých zvěrstev byla Gisella dosud svědkem, nevěřila Mengelemu ani slovo. Hned jí bylo jasné, že mu nemůže říct o jediném těhotenství. Jak je ale utajit? To zatím netušila. Nešťastnou shodou okolností některé těhotné ženy Mengelovu informaci o lepším táboře zachytily a samy se mu přihlásily. Byly pak podrobeny nelidským pokusům, ze kterých nemohly vyváznout živé.
Tajné potraty jako jediná možnost, jak zachránit život
Gisella mezitím přemýšlela, co dělat. Věděla, že když bude pomáhat ženám těhotenství utajit a pak je tajně odrodí, dětský pláč novorozenců dozorcům stejně neunikne. Reálně hrozilo, že v takovém případě by vtrhli do baráku a za trest všechny uvnitř povraždili. Tajné potraty vyhodnotila jako jediné možné řešení, jak uchránit těhotné i jejich nenarozené děti před mučením a smrtí.
Jak Gisella interrupce prováděla?
Gisella neměla k dispozici žádné nástroje, žádnou dezinfekci, kterou by si umyla ruce, a žádné tišící prostředky. Potraty tak prováděla ve velmi primitivních podmínkách. Ukončovala i pokročilá těhotenství – nejdříve protrhla plodové obaly a ručně roztáhla děložní hrdlo. Když dostala dítě ven, jako předčasně narozené téměř okamžitě zemřelo.
„Takových předčasných porodů jsem provedla stovky,“ řekla po válce deníku New York Times. „Nikdo si neumí představit, co pro mě znamenalo nechat ty děti zemřít, ale pokud bych to neudělala, byly by i s jejich matkami krutě zavražděny.“
Musela uškrtit plně donošené novorozeně
Ve své knize I Was a Doctor in Auschwitz vypráví příběh mladé ženy, která se k ní dostala těsně před termínem porodu. Pomohla jí tajně porodit a pak ji, pochopitelně bez dítěte, odeslala na ošetřovnu s „pneumonií“. Tuto diagnózu zvolila schválně, protože dozorci vězně s pneumonií nezabíjeli – zato s břišním tyfem ano.
Sama pak novorozence skrývala a snažila se ho udržet naživu, ale měla strach, že dozorci zaslechnou jeho pláč. „Už jsem ho nemohla déle schovávat,“ píše v knize. „Vzala jsem to malé teplé tělíčko, políbila jej na jeho hladkou tvářičku a pak jsem ho uškrtila. Tělo jsem zahrabala do hromady mrtvých těl, která čekala na kremaci.“
Když byla po válce vyšetřována, přeživší ženy jí její pomoc vrátily
Gisella si myslela, že dělá to nejlepší, co může – tváří v tvář nepředstavitelně hrozným okolnostem. Přesto byla po válce vyšetřována jako podezřelá z napomáhání nacistům. Výpovědi osvobozených vězeňkyň ji ale zachránily. „Nebýt znalostí doktorky Perlové a její odvahy riskovat vlastní život jen proto, aby nám pomohla, kdo ví, co by se mnou a s ostatními vězeňkyněmi bylo,“ vypověděla jedna z nich.
Jako uznávaná gynekoložka přivedla na svět stovky dětí a natočili o ní film
V roce 1951 získala Gisella americké občanství a v newyorské nemocnici se stala specialistkou na neplodnost – a to na popud Eleanor Rooseveltové, první dámy, se kterou navázala přátelství. Zjistila také, že její dcera, která se skrývala před válkou, dosud žije. A protože si s manželem ještě předtím, než byli v táboře oddělení, slíbili, že se jednoho dne setkají v Jeruzalémě, odstěhovala se v roce 1981 s touto dcerou do Izraele. Její muž sice válku nepřežil (dozorci ho ubili těsně před koncem), i tak chtěla svůj slib splnit.
V Izraeli žila až do své smrti v roce 1988 ve věku 81 let. Po spoustě potratů, které byla nucena v Osvětimi provést, pomohla na svět více než dvěma tisícům zdravých dětí. Pokaždé, když vstoupila na porodní sál, zastavila se, aby pronesla krátkou modlitbu: „Bože, dlužíš mi život, živé dítě.“
O jejím příběhu byl v roce 2003 natočen film Out of the Ashes.
Zdroje: allthatsinteresting.com, csfd.cz