Oběti Černobylu
Smrt

Smrt ozářením: Co prožívaly oběti z Černobylu? Rozpadalo se jim tělo

26. dubna 1986 došlo k masivní havárii v jaderné elektrárně Černobyl. Vůbec by k ní dojít nemuselo, nebýt velitele Anatolije Djatlova, hnaného pocitem komunistické bezchybnosti. Trval na dokončení testu regulátoru magnetického pole rotoru i přesto, že ho ostatní pracovníci upozorňovali na příliš velký pokles výkonu reaktoru. Mluvil s nimi sprostě a nazval je neschopnými.

Zamoření radioaktivními látkami bylo po výbuchu černobylské elektrárny 10x silnější než po shození atomové bomby na Hirošimu. Dva pracovníci elektrárny, kteří se nacházeli nejblíže reaktoru, měli vlastně štěstí v neštěstí, když je zabila už samotná exploze. Ostatní, kteří řídili zkoušku ze vzdálenějšího velitelského stanoviště, čekaly dlouhé dny, týdny i roky agonie, kdy je radioaktivita postupně stravovala zevnitř.

Dvěma pracovníkům zčernaly obličeje

Reaktor explodoval v noci v 1:23 moskevského času. Někteří si mysleli, že je zemětřesení nebo válka. Pracovníci Akimov a Toptunov, jejichž hlášení o nízkém výkonu nebylo Djatlovem akceptováno, se vydali přímo k reaktoru, aby zkontrolovali stav. Nebezpečí si neuvědomovali. Slepě se drželi přesvědčení, že reaktor je bezpečný – že musí být bezpečný. Po kontrole se vrátili na velící středisko, kde nahlásili aktuální stav. Djatlov i ostatní kolegové se zhrozili, když během hlášení začaly Akimovovi i Toptunovovi černat obličeje. Nevyslovená jistota smrti těchto dvou lidí zůstala nepříjemně viset ve vzduchu.

Akimov a Toptunov
Alexander Akimov a Leonid Toptunov věděli, že bude zle. Autoritativnímu Djatlovovi se ale podařilo je zastrašit a donutit pokračovat v testu vstříc katastrofě.

Zbytečné hrdinství dvou živých mrtvých

Djatlov poslal Akimova a Toptunova do nemocnice. Oni se ale rozhodli vrátit na místo havárie a pokusit se zachránit, co se dá. V tu chvíli jim ještě nebylo zle, ale už věděli, že stejně zemřou a přesun do nemocnice nemá smysl. Rozhodli se zalít reaktor vodou, aby se ochladil. Jejich oběť byla ve skutečnosti zbytečná. Trubky, které měly odvádět vodu, byly výbuchem poškozené, a tak se do reaktoru nedostala ani kapka.

Příznaky nemoci z ozáření: prudké zvracení a černání kůže

Djatlov bezmezně věřil ve svou bezchybnost.

Asi hodinu a půl po výbuchu začali Akimov a Toptunov trpět silnou nevolností, kterou doprovázelo prudké zvracení. Přesto zůstali na místě ještě několik hodin.

Nevolnost a zvracení jsou dalšími z prvních příznaků radiačního syndromu, tedy nemoci z ozáření. Dalšími je otok jazyka, kůže dále černá a začíná se odlupovat. Buňky se postupně rozpadají, DNA je nenávratně poškozená.

Člověk, který dostane tak silnou dávku ozáření, prakticky nevyhnutelně do několika dnů zemře.

Bolestivý proces, který se nedá zastavit

Po silném ozáření dochází k celkovému rozpadu organismu. Buňky hromadně umírají a tělo se sice snaží nahradit je novými, ale nestíhá to. Proces se nedá zastavit, navíc je velmi bolestivý. Oběti prožívají neskutečná psychická muka samozřejmě i vlivem toho, že se proměňují v polorozpadlé postavy jak z hororového filmu. Akimov zemřel v nemocnici po 15 dnech, Toptunov o 4 dny později.

Co znamenala radiace pro likvidátory?

Havárii likvidovali hlavně hasiči a vojáci, bohužel bez dostatečných ochranných pomůcek. Pár desítek z nich zemřelo do pár dnů či týdnů, stovky z nich zemřely do několika let a další stovky a tisíce trpěly vážnými zdravotními problémy a trpí dodnes. Důsledky havárie ale není možné hodnotit zcela přesně, protože lidé, kteří se podíleli na likvidaci, se rozptýlili po celé zemi a nikdo je důsledně nesledoval.

Oběti z Černobylu
Obětem z Černobylu patří nekonečná úcta a soucit za to, co museli vlivem chyb komunistických autorit zažít. Jejich těla postupně vypadala jak z hororu.

Víme ale, že největší zhoršení jejich zdraví nastávalo 5 až 8 let po havárii, a to i u těch, kteří se do té doby jevili zcela zdraví. Nejčastěji šlo o nemoci dýchacích cest, zhoubné nádory (případy rakoviny štítné žlázy stouply 40x), nemoci srdce a poruchy nervového systému. Průměrný věk likvidátorů při odchodu do invalidního důchodu byl 33 let, průměrný věk dožití 35 let. 90 % z nich trpělo nebo dodnes trpí depresí nebo jinou psychickou poruchou.

Pach smrti a nadutý vládní komisař, který bagatelizoval důkazy celých 24 hodin

Okolím elektrárny se linula zvláštní kovová vůně, která by se dala přirovnat k ozónu po bouřce. Ucítili ji i v nedaleké Pripjati, ve městě, ve kterém bydleli všichni zaměstnanci elektrárny a jejich rodiny. Všichni občané museli být hromadně evakuováni. S evakuací se kvůli přístupu vládního komisaře začalo až po více než 24 hodinách. Ve chvíli, kdy lidé nastupovali do autobusů, by je ani nenapadlo, že se domů už nevrátí a že se z oblasti na velmi dlouho stane uzavřená zóna.

Ženám byl doporučen potrat, řada z nich odmítla

Těžkou situaci měly těhotné ženy. Lékaři je nutili k potratu, některé jej podstoupily, jiné odmítly. Na svět proto přišlo spoustu znetvořených dětí. Postižené děti se v oblasti rodily i později a rodí ještě dnes.

Těhotné ženy byly nuceny jít na potrat. Ty, které se odmítly svého nenarozeného dítěte vzdát, porodily děti s vážnými tělesnými defekty.

Děti, které byly na světě už v době havárie, se potýkaly se zdravotními potížemi ještě více než dospělí, protože dětské tělo je na radioaktivitu citlivější. Případovost rakoviny štítné žlázy vyšplhala do závratných čísel, v některých oblastech Běloruska byla až stonásobná oproti dřívějšku. Nejvíce dětí onemocnělo rakovinou do 5 let od havárie. Udává se, že jen 10 % dětí z okolí elektrárny zůstalo bez jakýchkoli následků.

 

 

Zdroje:

TV dokument Nultá hodina, Discovery Channel

TV dokument Srdce Černobylu, HBO

dokument Jak se projevuje otrava radiací?, youtube kanál Vědecké kladivo

FOTO: zpravodajstvi.ecn.cz, komunikacnivychova.upol.cz, profimedia.cz, knowledgeglue.com, prypjat-city.ru, National Geographic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.