Oproti jiným velkoměstům je Paříž (vlastně celá Francie) v otázce vybavenosti záchody docela opožděná a vždycky byla. Dnes se tato zaostalost projevuje už „jen“ v podobě jedněch z nejšpinavějších veřejných záchodků na světě, ale vlastně za to můžeme být rádi. Až do roku 1980 totiž toalety v Paříži prakticky nebyly a celé město smrdělo jako podchod někde u hlavního nádraží. Ale napadlo by vás, že jako v podchodu to páchlo i na dvoře Krále Slunce?
Právě za Ludvíka XIV., tedy Krále Slunce, se začal stavět zámek Versailles. Když byl v roce 1688 prakticky hotový, nenacházel se v něm jediný záchod, a to ani v komnatách krále.
Ludvík XIV. měl osobního utírače zadku
Sám král používal místo záchodu tzv. stolici (toaletní židli) a kolikrát na ní seděl i při jednáních. Na její vynášení měl sluhu. Nebyl to jen tak ledajaký sluha – měl titul „rytíře toaletního papíru“ a kromě vylévání obsahu stolice kontroloval, zda je králova zadnice čistá, případně provedl očistu s pomocí suché jemné tkaniny (krajka, vlna merino).
Voda se nepoužívala, protože se mělo za to, že obsahuje choroboplodné zárodky. O pozici utírače zadku byla ve dvoře docela „rvačka“, protože míval nejvyšší privilegia.
Podobné utírače měli i panovníci Anglie, včetně Jindřicha VIII.
Dvořané si ulevovali kdekoli
Na versailleském dvoře žilo kromě královské rodiny okolo 2000 dvořanů a všichni den co den občůrávali doslova každý roh. Močili a káleli kdekoli to na ně přišlo – na schodišti, na chodbě, do jakékoli nádoby, do vázy nebo i do krbu. V lepším případě se chodilo ven do rozsáhlých zahrad, kde si dvořané ulevovali mezi sochami. Ženy měly dovoleno vykonat potřebu klidně i uprostřed zábavy na tanečním parketu!
Zavšivený dvůr lákal svým aromatem hejna much
Proč je Francie proslulá parfémářstvím? Protože Francouzi měli nejvíc co skrývat. Okolo Ludvíka XIV. i všech dvořanů se neustále vznášel zelený obláček, tvořený směsicí potu, moči, výkalů a mastných vlasů. Mastná hlava se schovala pod paruku, omamující tělesný zápach se zakrýval neméně omamujícím parfémem. Není divu, že obyvatelé Versailles měli vši a museli si všude nosit drbátka. Kromě toho na ně neustále usedaly mouchy i další hmyz. Situace byla tak kritická, že dvorští krejčí začali šít šaty v barvách, na kterých hmyz nebyl tolik vidět.
Marie Antoinetta už přišla do čistějšího
Vymydlená Marie Antoinetta, kterou cepovala matka Marie Terezie k pravidelné hygieně i čištění zubů, měla štěstí. Ještě před jejím příchodem přibylo ve Versailles několik toalet a dostala i vlastní vanu, ve které se denně koupala. Dvořané ale měli smůlu – ještě v roce 1789, tedy 19 let po příchodu Marie Antoinetty, bylo ve Versailles jen devět záchodů a všechny patřily královské rodině.
Stejné to bylo po celé Francii
Francie byla jedním velkým záchodem snad odjakživa. Lidé si běžně chodili ulevovat přímo na ulici a z oken vylévali obsahy svých nočníků bez ohledu na to, jestli se dole zrovna někdo nacházel. Jednou to takhle schytal přímo král Ludvík IX., kterému vylil nočník na hlavu jistý student. Kupodivu nebyl potrestán a ještě mu bylo uděleno stipendium za to, že pilně studuje i v noci. To bylo ve 13. století. Nočníky se ale vylévaly z oken ještě o 600 let později!
Lidé se brodili bahnem výkalů, krve a špíny a nevadilo jim to. Proti úklidu protestovali
Ulice Paříže i jiných francouzských měst byly po staletí pokryté bahýnkem skládajícím se z obsahů nočníků a špíny, která se nikdy nezametala. Navíc každý čtvrtek a pátek vylili pracovníci pařížských jatek do ulic hektolitry husté krve. Červenohnědá hmota dosahující výšky několika centimetrů se měnila v černý mastný povlak husté olejovité konzistence, který se lepil lidem na boty a oblečení a byly jím pokryty i zdi budov. Jeden návštěvník z Anglie poznamenal, že špína se nalepí i do nosních dírek a zápach je cítit ještě několik mil od města.
Správní orgány po celé Francii se přitom průběžně snažily o nastolení změny, ale zkrátka nepochodily. Když v 17. století přednesli úředníci města Troyes plán zákazu kálení na ulici, občané uspořádali demonstraci a skandovali: „Srali tu naši otcové, my tu sereme teď a naše děti to tady budou dělat do konce věků!“.
Zdroje:
kniha Žáby se přece jedí, Piu Marie Eatwell
undark.org
Wikipedia Commons