Smrt

Proč jsem nemluvila: Kniha o posledních dnech Jana Palacha

Lékařka, která byla u umírání Jana Palacha, napsala o jeho posledních dnech knihu Proč jsem nemluvila. Okolo názvu knihy se tu točí ve dvou rovinách: proč o Palachovi dosud nemluvila veřejně a proč nemluvila přímo u jeho lůžka. Odpověď na první otázku: nikdo se jí na Palacha neptal (myšleno média). Odpověď na druhou otázku: měla bulharský přízvuk a nechtěla Palacha znepokojovat tím, že na něj mluví příslušník státu, který spolu s dalšími státy Varšavské smlouvy poslal tanky do Československa.


Když dne 16. ledna 1969 přivezli popáleného Jana Palacha na kliniku v Legerově ulici, autorka výše zmíněné knihy Proč jsem nemluvila doktorka Maria Vojtová tu pracovala doslova pár dní. Vyslali ji sem z Psychosomatické laboratoře stejně jako psychiatričku Zdenku Kmuníčkovou (ta s Palachem natočila rozhovor na magnetofon). Obě měly za úkol monitorovat a zapisovat si chování a změny psychického stavu popálených pacientů, případné problémy s orientací, bludy a halucinace.

MUDr. Maria Vojtová – lékařka, která zažila poslední dny Jana Palacha a napsala o tom knihu Proč jsem nemluvila

Silný pach spáleniny

Když pronesli popáleného Palacha kolem Vojtové, byla už na odchodu domů. Ovanul ji kouř a silný pach spáleniny. Všimla si, že se pacient usmívá. Záchranáři jí sdělili, že se upálil sám. Domů se dojela jen převléknout, říct rodině, co se stalo, a ještě téhož večera se na kliniku vrátila. Nikdo ji nepovolal, byla tam dobrovolně.


To nejzajímavější z knihy

K údivu všech (a hlavně psychiatrů) byl Jan Palach celou dobu psychicky v pohodě. V takovém stavu je to přitom prakticky vyloučená věc. Za závažné se považuje už popálení v rozsahu 15 % povrchu těla. Palach byl popálený z 85 % a většinou šlo o popáleniny III. stupně.

Očekávalo se, že zcela určitě zemře ještě ten den. Přežil ale 3 dny!

Udivující bylo i to, že Palach dobře slyšel, a to i ve chvíli, kdy se jeho stav rapidně zhoršoval. Přitom byl celý oteklý zvenku i zevnitř, tkáně jistě tlačily i na Eustachovu trubici. K tomu mu odpadlo pravé ucho (boltec).

Po celou dobu hospitalizace se Palach orientoval jen prostřednictvím sluchu. Neviděl! Ale ne proto, že by měl spálené oči. Měl příliš oteklá víčka a nemohl je otevřít.

Palach byl také po celou dobu perfektně orientován v čase. I to bylo pro lékaře udivující.

Palach měl kolem sebe speciální ochrannou klec, aby se ho nedotýkala přikrývka ani prostěradlo. Ač měl hlad a žízeň, nemohl jíst ani pít. Stav jeho krku to neumožňoval, nemohl polykat. Potřebné tekutiny mu dodávala infuze. Sestry mu smáčely rty vatičkou namočenou v čaji, za což Palach vždy poděkoval.

Autorka popisuje Palachovo tělo jako jednu velkou hlubokou, otevřenou a mokvající ránu. Povrch jeho těla byl hnědošedý.


Když přišla maminka

V ochranném obleku směla k Palachovi přijít jeho maminka a bratr Jiří. Než je pustili do pokoje, i sám Palach byl na jejich příchod připraven. Personál ho přikryl tak, aby zranění byla vidět co nejméně. Do místnosti pak vstoupila jen maminka, bratrovi se ve dveřích udělalo špatně a nevolnost po celou dobu nepřekonal. Maminka řekla popálenému synovi: „Jeníčku, zase bude dobře.“  On měl obrovskou radost a bylo znát, že se snaží maminku uklidnit. Prý beze slov.

Maminka dostávala sedativa každou půl hodinu

Podle Vojtové byla maminka neuvěřitelně statečná, ač jí museli podávat uklidňující léky. Po návštěvě syna zůstala ještě nějakou dobu na klinice, dostávala lék Seduxen každou půl hodinu, posedávala a tiše plakala. Poprosila personál, aby se na ni nedíval, což respektovali. Potom ji ubytovali na psychiatrické klinice na Karlově náměstí, aby jednak byla pod dohledem a zadruhé byla blízko synovi. Marii Vojtové řekla paní Palachová, že má stejné oči jako její syn.

Palachova maminka na pohřbu – ona uprostřed, po pravici její syn Jiří, po levici Jiřího manželka.

To, že Kmuníčková natočila s Palachem rozhovor, Vojtovou rozčílilo do běla

Lékařky Maria Vojtová a Zdenka Kmuníčková byly jediné z personálu, které byly na klinice přítomny nepřetržitě celé tři dny. Za tu dobu mezi nimi vzniklo několik konfliktů. Největší se týkal rozhovoru nahraného na magnetofonovou pásku, který s Palachem odvedla Kmuníčková. V knize se píše, že Kmuníčková nejdřív všechny vyhodila z pokoje s tím, že jde Palachovi poskytnout psychoterapii. Když pak přišla s nahrávkou, Vojtová se rozčílila, jestli to měla být ta terapie. Považovala za nepřípustné, že Kmuníčková Palacha tímto rozhovorem obtěžovala. Kmuníčková se ale dodnes brání tím, že Palach sám měl velký zájem na tom „o své věci“ hovořit. Tedy kromě toho, že byla nahráním hovoru pověřena a nešlo o její iniciativu. Až po letech Vojtová uznala, že natočit tento rozhovor bylo důležité.

MUDr. Zdenka Kmuníčková, která s Palachem natočila rozhovor na diktafon, je poměrně často zvána do médií. Na internetu s ní najdete spoustu rozhovorů.
FOTO: plus.rozhlas.cz

Druhý konflikt mezi lékařkami

Druhý konflikt byl spíše v rovině bodavých poznámek. Kmuníčková se během nedělního dopoledne několikrát zeptala Vojtové, proč už nejde domů. Na to jí Vojtová odpověděla, jestli nechce jít domů ona. Protože už Palachovi stejně nebylo jak pomoci, Vojtová nakonec opustila kliniku kolem poledne. Celou cestu domů probrečela, až ji lidé v tramvaji spontánně utěšovali. Neplakala snad kvůli Kmuníčkové, ale pod tíhou událostí posledních tří dnů. Palach pak zemřel necelé 4 hodiny po jejím odchodu.

Bednáriková s Holečkem u Palacha nebyli

To, že u Palacha byla kamarádka Eva Bednáriková a student Luboš Holeček, kteří pak do médií tlumočili „Palachův vzkaz“, je lež. Měli u něj být v neděli – tedy v den, kdy odpoledne zemřel, a už na tom byl opravdu špatně. Dávat nějaké projevy ale nebyl způsobilý ani předchozí dny. Od chvíle, kdy byl na kliniku přijat, mluvil chraplavým hlasem, velmi ztěžka, dostal ze sebe sotva pár slov v kuse. Proto není možné, aby Bednárikové a Holečkovi nadiktoval tento poměrně rozsáhlý projev (červeně označený).

Bednáriková zdůrazňovala, že Palachova slova byla přesně tato a že si chtěla dát záležet na tom, aby je veřejnosti předala v nezkresleném znění. On ale takto souvisle opravdu mluvit nemohl… Navíc uvedla, že si Palach jejich návštěvu sám vyžádal. Doktorka Vojtová neví, kdo za celou lží stál. To, že jde o lež, dokazuje i Holečkův popis Palachova lůžka. Uvedl, že Palach ležel na trochu vyvýšeném místě, měl zavázané ruce i nohy a přes obličej měl průhledný postřik. Autorka tento popis více nerozebírá, jen ho jednou větou zpochybňuje. Takhle to v té nemocnici prostě nevypadalo.

Eva Bednáriková a Luboš Holeček

Vojtová se zasadila o to, aby se o Palachovi nemluvilo jako o sebevrahovi

Jméno Vojtová vám asi není známé, nebylo ani nám. Ač byla tato lékařka přítomna posledním dnům Palacha, neobjevila se v žádném z dokumentů o Palachovi. Ale ne proto, že by nechtěla. V knize uvádí, že ji mrzí, že se jí nikdo na nic neptal, neoslovil ji. Knihu Proč jsem nemluvila napsala v 90. letech, když se cítila na sdílení svědectví připravená.

Když se blížila revoluce v roce 1989, vzpomínala na Palacha o to intenzivněji a podobně intenzivně prožívala i samotnou revoluci. Na Václavském náměstí měla ordinaci a už dlouhé měsíce před listopadem z okna pozorovala, jak se ke změnám schyluje.

Když se po revoluci stal Václav Havel prezidentem, snažila se ho kontaktovat se svou stížností na to, jak média Palacha označují – jako sebevraha. V 60. letech se totiž s Havlem několikrát osobně setkala a dokonce překládala do bulharštiny některé jeho hry (např. Zahradní slavnost). Havel sice její dopisy dostal (uvádí, že si je jistá), ale neodpověděl. Nakonec se Vojtová obrátila na tehdejšího ministra zdravotnictví Pavla Klennera. Ten odpověděl obratem a z médií spojení „Palach – sebevrah“ skutečně zmizelo.


Zdroje:
kniha Proč jsem nemluvila, MUDr. Maria Vojtová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.