16. ledna 1969 se student Jan Palach na Václavském náměstí v Praze polil benzínem a na protest proti okupaci se zapálil. Jeho případu se intenzivně věnuje spousta zdrojů, rozebírá jeho motivy, tehdejší politické dění i ohlasy společnosti. My jsme se rozhodli podívat na fyzickou část tohoto činu. Jak moc Jan Palach trpěl? A měl by dneska šanci na přežití?
Palach se omámil éterem
Než Jan Palach škrtnul sirkou, podle očitého svědka si potřel obličej vatičkou namočenou v éteru a zbytek lahvičky vypil. Éter omezuje vnímání bolesti a má oblbující účinky, a tak se Palach pravděpodobně tělesně uvolnil a zmalátnil. Jak silný byl anestetický účinek, se nedá spolehlivě říct, protože Palacha bolest nezajímala a moc o ní nemluvil – jeho výhradním zájmem bylo, aby činem vzbudil ohlas, který povede ke změně. Svědci, kteří ho hasili svými kabáty, uvedli, že hned jak mu po uhašení odkryli obličej, dokola je upozorňoval na dopis ve své tašce, ne na bolest.
Palachovi nebylo v prvních chvílích tak zle
Na druhé straně je pravděpodobné, že ve chvílích těsně po činu bylo Palachovi relativně dobře. Měl popáleniny 3. a 4. stupně, při kterých jsou spáleny receptory bolesti, a postižený tedy žádnou bolest v místě popálenin necítí.
Co Palacha ohrožovalo daleko více, byl posttraumatický šok, který se začal rozjíždět okamžitě, ale pro okolí byl patrný až v průběhu následujících hodin. Pro popáleninový šok je typické, že pacient ze začátku působí, jak když mu nic moc závažného není – komunikuje, nemá žádné velké bolesti, dokonce je schopen chůze. Když se Palach dostal do nemocnice, byl ještě stále při plných smyslech, a dokonce v několika větách vysvětlil sestře ve výtahu, proč to udělal.
Popáleninový šok vzniká v důsledku masivního narušení cév v kůži a úniku krevních tekutin mimo krevní řečiště. Navenek se projeví silným otokem, uvnitř se tělo vlastně dusí – kvůli ztrátě tekutin je hůře zásobováno kyslíkem. Při závažnějších popáleninách, jaké utrpěl i Palach, může postižený do půl hodiny přijít o 40 % objemu cirkulující krve.
Spálení dýchacích cest vzalo Palachovi hlas
Těsně po vzplanutí se Palach chytil na hrudi, protože vdechl horký vzduch. To je za normálních okolností velmi bolestivé, ale zdá se, že ani éter bolest příliš nezmírnil. Horký vzduch způsobil Palachovi popáleniny dýchacích cest, a proto pak při mluvení chraptěl a téměř mu nebylo rozumět.
Inhalace horkého vzduchu je životu nebezpečná, i když člověk žádné jiné popáleniny neutrpí. V jejím důsledku zemře každý pátý postižený.
Dnes by byl napojen na moderní dýchací přístroj, který by mu ulevil, tenkrát ale nic takového neexistovalo. V plenkách byla ostatně celá popáleninová péče. Sestry z kliniky, kam byl Palach převezen, vypovídaly o zoufalství, které při péči o Palacha pociťovaly. Měly jen velmi málo prostředků, jak mu pomoci od utrpení. Věděly, že starost o něj byla jen udržovací, dokud nezemře.
Palach měl celou ruku zuhelnatělou
Palach měl minimální šanci na přežití, lékaři na klinice od začátku považovali jeho stav za smrtelný. Měl popáleniny 3. a 4. stupně na 85 % těla, nezasažené zůstaly jen nohy, které byly ochráněny botami. Svědek činu Broněk Kuliga vypověděl, že jedna z jeho paží byla celá spálená, po celé délce prasklá a černá. Navíc se k němu přiškvařil jeden z kabátů, kterým ho kolemjdoucí hasili, a nešel sundat. Kuliga mimo jiné v rozhovoru pro tehdejší tisk uvedl, že některé ženy, které byly očitými svědky činu, na místě z hrůzy zvracely.
Trpěl i přes vysoké dávky morfia
Pro utišení bolestí dostával Palach silné dávky morfia, ty ho ale pochopitelně nemohly zbavit utrpení úplně. Kamila Moučková, která navštívila nemocnici den před Palachovou smrtí a viděla ho přes sklo, v rozhovoru pro Blesk řekla: „Muselo to být strašné, i když mu dávali morfium. Překuloval se tam v krutých bolestech a v těch mladých očích měl všecko.“ Ani tehdy si ale Palach na bolest nestěžoval a stále ho zajímalo hlavně dění venku. Psychiatrička Zdenka Kmuníčková, která na magnetofonový pásek natočila s Palachem rozhovor, se ho mimo jiné zeptala, jestli to hodně bolí. Palach odpověděl jen: „Dost,“ a pak stejně stočil hovor jinam.
Těsně před činem ho ovládl strach
Jan Palach se sestrám v nemocnici svěřil, že když stál u kašny na Václavském náměstí a už měl všechno připravené, zachvátil ho obrovský strach. Uvnitř se hecoval slovy: „Rozhodl ses, víš proč, tak dělej!“ Nadechl se, otevřel kanystr s benzínem… a dál už to znáte.
Výpověď pečující zdravotní sestry
Sám Jan Palach nejdřív věřil, že přežije. Den po činu řekl: „Musím věřit, že budu žít. Žádný z nás nechce zemřít.“ Postupně ale pochopil, že jeho zranění jsou příliš vážná. Bez pomoci sester se nemohl ani pohnout. Sestra Liana Hanusová vzpomínala, že blížící se smrt přijal smířlivě a nebyl to ten typ, který by uvítal milosrdné lži. Když zemřel, pocítila velkou úlevu, že už netrpí. Během tří dnů, které v nemocnici strávil, ho s kolegyněmi neustále musely přemisťovat do čistého, protože mokvání kůže bylo neustávající a povlečení se rychle znečišťovalo.
Přežil by Jan Palach dnes?
Přednosta Kliniky popáleninové medicíny Robert Zajíček pro Český rozhlas uvedl, že se nedá jednoznačně říct, jestli by Palach dnes přežil. Jeho šance by ale byly výrazně vyšší. Dostal by ventilátor, který by za něj dýchal, dokud by nemohl dýchat sám. Byl by sledován sofistikovanou monitorovací technikou, která by lékařům umožňovala ihned reagovat na kritické změny. Díky dnešním možnostem anestezie by taky mohl být radikálně operován, což by v roce 1969 nebylo možné.
Jeho šance by zvýšila i první pomoc poskytnutá záchranáři ještě v sanitce – ty jsou dnes daleko lépe vybaveny. Chudák Palach místo toho musel přečkat cestu do nemocnice na Karlově náměstí, kde ho nepřijali, a sanitka ho teprve pak vezla na kliniku v Legerově ulici. Tato dvě místa jsou sice od Václavského náměstí kousek, ale ne když umíráte.
Zázraky se ale v dnešní popáleninové medicíně skutečně dějí, jedním takovým známým případem je Natálie Kudriková, která byla ve dvou letech popálená na 80 % těla. Popáleniny u dětí do dvou let jsou považovány za zvlášť závažné už při 5% rozsahu (u dospělých nad 20 %) a Natáliiny šance na přežití byly prakticky nulové. Lékařka Zdenka Němečková Crkvenjaš, která ji léčila, označila její přežití za malý lékařský zázrak.
Zdroje:
janpalach.cz
kniha Poslední dny Jana Palacha, Zdenka Kmuníčková, 2009
zpravy.aktualne.cz
blesk.cz
denik.cz
wikiskripta.eu