Porod za dob Tudorovců: Co dělaly ženy, když otěhotněly? Sepisovaly závěť

Ženy v 15. a 16. století, ať už ty z anglického královského dvora, šlechtických kruhů nebo i nějaké venkovské chalupy, to rozhodně neměly jednoduché. Za svého dospělého života byly často v jednom kuse těhotné a s každým těhotenstvím postupovaly 30% riziko úmrtí při porodu nebo po něm. Průměrná délka ženského života za dob Tudorovců byla pouhých 35 let.

Co bylo nejčastějším důvodem toho, že žena porod nepřežila? Krvácení nebo snad velká poranění? Správnou odpovědí je infekce. Na přelomu 15. a 16. století ještě zdaleka nikdo netušil, že existují nějaké bakterie a že by si porodní báby měly ještě před saháním na rodičku umýt ruce. A je jedno, jestli žena rodila na poli nebo v ložnici vyložené zlatem, v každém případě byly hygienické podmínky mizerné. Při porodu nebo po něm zemřela každá třetí žena, včetně například Jany Seymourové nebo Kateřiny Parrové, manželek Jindřicha VIII. Tudora. Zemřely na tzv. horečku omladnic, tedy septickou infekci reprodukčních orgánů.

Horečka omladnic neboli poporodní horečka je bakteriální infekcí. Postižená rodička trpí vysokou horečkou, bolestmi v podbřišku, později se objeví hnisání. V 15. a 16. století nastala smrt ve třetině případů, jejím důvodem byla sepse (otrava krve), v důsledku které selhalo rodičce srdce. Horečka omladnic byla postrachem žen až do druhé poloviny 19. století! Až tehdy si porodníci, v první řadě lékař Ignác Semmelweis, začali všímat souvislosti mezi špinavýma rukama a vysokou úmrtností rodiček. Právě Semmelweis byl tím, kdo jako první nařídil personálu v porodnici mýt si ruce. Když úmrtnost dramaticky klesla, jen těžko nesl skutečnost, že za smrt rodiček mohl vlastně on sám. Z pitevny chodil rovnou na porodní sál… Ovšem ještě větší problém byl v tom, že o svém poznatku nedokázal přesvědčit lékařskou obec – ostatní lékaři si nepřipouštěli, že oni sami by mohli být přenašeči infekce. Zásadní průlom přišel až o 10 let později s výzkumy Pasteura, který objevil bakterie pomocí mikroskopu.

Pravidla na hlavu: Žena musela vyhovět manželovi kdykoli, ale ne ve středu a o víkendu

Jaké podmínky měli mladí za dob Tudorovců? Určovala je katolická církev: sex směl být prováděn výhradně v manželství a jen za účelem plození dětí, ale ne před Velikonocemi, v době adventu, o svátcích, v době půstu, ve středu, v sobotu a v neděli. Kromě toho žena musela být připravena, kdykoli si manžel vzpomněl.

Je otázkou, jak moc se toto všechno za zavřenými dveřmi ložnic dodržovalo, nicméně ať už byla pravidla jakkoli přísná, aspoň v něčem měly ženy výhodu: jejich požitek byl podle církve zásadní pro úspěšné početí. Muži se tedy museli snažit a moudré rady, jak uspokojit ženu, hledali v knihách!

Co když žena o svatební noci nesténala? Ráno musela ukázat prostěradlo

Královští novomanželé museli dodržovat řadu dalších pravidel, pro nás nepředstavitelných. Jednou z ceremonií bylo ukládání na lože, které podstupovali hned v den svatby, po obřadu a hostině. Celý dvůr doprovodil novomanžele do ložnice, kde jim asistoval při uléhání. Následovalo požehnání knězem, protože to bylo podmínkou pro to, aby manželství bylo platné.

Druhou podmínkou bylo naplnění manželství, tedy musel proběhnout sex. Svědkové zůstali buď za zataženými nebesy postele, nebo odešli za dveře. Tam pak s nastraženýma ušima čekali, zda uslyší sténání nebo vrzání, které by se dalo považovat za důkaz o proběhlém styku. Pokud neslyšeli nic průkazného, museli novomanželé na veřejnosti ukázat prostěradlo. Za důkaz naplněného manželství se považovaly skvrny od krve.

Těhotenství potvrzeno? Dnešní ženy nakupují oblečky, Tudorovkyně přemýšlely, co komu odkážou

Ženy se modlily, aby otěhotněly, a po otěhotnění byl jejich strach z neplodnosti vystřídán strachem o život. Se smrtí při porodu se prostě počítalo a řada žen si po zjištění, že jsou těhotné, automaticky sepsaly závěť. Jak se vlastně o svém požehnaném stavu dozvěděly? Stejně jako dnes se to tehdejší lékaři pokoušeli zjistit zkoumáním moči. Pokud byla světlejší než obvykle, považovali to za možnou známku těhotenství.

Kromě toho se prováděl zajímavý test s pomocí jehly: jehlu vhodili večer do moči a ráno zkoumali její vzhled. Pokud byla jehla pokryta červenými skvrnami, žena měla být těhotná. Pokud zrezivěla nebo zčernala, nezadařilo se. Nejprůkaznějšími byly ale až pohyby dítěte a samozřejmě zvětšující se bříško.

Porod je tady!

U porodů neasistovali lékaři, ale porodní báby. Uměly se vypořádat s mnohými komplikacemi, i tak ale byly situace, kdy se rozhodly fatálně špatně. Jednou z chyb bylo ruční rozevírání ženy. Pokud byla žena ještě před zásahem dostatečně otevřená, mohlo to pomoci a porod se urychlil. Ale když se asistentka pustila do otvírání v raném stádiu, hrozilo, že ženu poraní. Rychlejšímu porodu se napomáhalo i tlačením na břicho.

Když porod nepostupoval, nezbylo než vytáhnout dítě pomocí háků (porodní kleště ještě neexistovaly). Ty ho bohužel usmrtily, protože se musely zaseknout do tělíčka. Zákrok často odnesla i žena, protože háky ji obvykle uvnitř potrhaly, a pokud si její tělo neporadilo s následnou infekcí, zemřela.

Nejen na královských dvorech bylo zvykem, že po porodu se dodržovalo šestinedělí – akorát ne v dnešní podobě. Tehdy žena musela šest týdnů spíše polehávat a nesměla chodit ven. Tenhle postup přežíval ještě velmi dlouho poté. Například o 300 let později musela být doma i Alžběta Bavorská, kterou tohle nucené domácí vězení vůbec nebylo po chuti.

 

Zdroje:

dokument Soukromý život Tudorovců, televizní kanál Viasat History

video Puerperal Sepsis Part I, youtube kanál Ajit Virkud