Fotografie, na kterých jsou mrtví aranžovaní tak, aby vypadali jako živí, považuje celý svět za morbidní způsob, jak se lidé viktoriánské éry vyrovnávali se smrtí svých blízkých. Ve skutečnosti jde o jeden z největších mýtů, jaké kdy kolovaly internetem. Neexistují žádné stojící mrtvoly, které vypadají jako živé, a stojan, co jim vykukuje zpod nohou, sloužil k něčemu jinému, než k udržení bezvládného těla ve vzpřímené poloze.
Určitě už jste nějaký takový článek četli:
- Když za viktoriánské éry (1837-1901) někdo zemřel, bylo zvykem nechat pořídit posmrtnou fotografii, na které bude nebožtík vypadat jako živý.
- Buď byl na snímku naaranžován sám, nebo si s ním pozůstalí udělali rodinný portrét.
- Mrtví se často fotili vsedě i vestoje – jejich tělo držel stojan.
- Úkolem fotografa zároveň mělo být namalování očí na zavřená víčka zemřelého.
- Služba stála nehorázné peníze, kvůli čemuž se rodina často zadlužila.
Kde je pravda? Všechno je jinak
Fotografové ve skutečnosti nebyli tak drazí, aby si je průměrná viktoriánská rodina nemohla dovolit, a není pravda, že pro spoustu mrtvých byla posmrtná fotografie jejich vůbec první v životě. Naopak spousta lidí byla vynálezem fotografie fascinována a ráda využívala služeb fotografů už za života. Na jednu post mortem fotografii připadalo asi 200 živých portrétů. I z těchto čísel je zřejmé, že lidé s fotografováním nečekali, až budou po smrti.
Mrtvého není možné aranžovat do polohy vestoje – ani tehdy, ani dnes
Je pravda, že posmrtné fotografie se pořizovaly. Mrtví ale nikdy nebyli fotografováni vestoje, protože postavit mrtvé tělo tak, aby to vypadalo přirozeně, je nemožné. Na snímcích je sice pod nohama údajných nebožtíků vidět stojan, ten ale nesloužil jako podpěra mrtvého, těžkého a bezvládného těla. Jeho využití bylo jiné a zcela prozaické – pomáhal živému modelu udržet se asi minutu v nehybné póze, aby jeho snímek nebyl rozmazaný. Proto na všech “post mortem” fotografiích, kde subjekt sám o sobě stojí, je vždy živý člověk.
Které posmrtné fotografie jsou skutečné?
Na skutečných post mortem fotografiích mrtví leží nebo polosedí a jsou opřené zády. Některé zesnulé děti byly zabírány na klíně rodičů, s hlavou opřenou o jejich tělo. Nikdy ale nemohli mrtví stát nebo sedět vzpřímeně, a to ani se stojanem za zády. Fotografický stojan používaný za viktoriánské éry by mrtvé tělo stejně neudržel a už vůbec s jeho pomocí nebylo možné aranžovat ruce a nohy skrz průstřihy v oblečení.
Fotografové nemalovali oči na zavřená víčka
Informace, že viktoriánští fotografové malovali mrtvým na víčka „živé oči“, je naprostý nesmysl. Je pravda, že na mnoha fotografiích je znát, že oči jsou vylepšené, ale vždy šlo o výsledek dodatečného kolorování fotografie. V každém případě mrtvého nebylo možné upravit tak, aby jeho oči vypadaly živé, otevřené a soustředěné, ať už domalováním očí nebo jakkoli jinak.
Další snímky živých, které internet mylně považuje za posmrtné
Internet přinesl možnost šířit dezinformace o post mortem fotografiích opravdu ve velkém. Každý černobílý snímek, kde má subjekt aspoň trochu prázdný výraz, je skoro automaticky označen za posmrtný.
Zdroj informací a fotografií:
stránky Myth of The Standing Postmortem Photo, Susan Marville Cantrell