I když to vypadá, že středověcí členové královských rodů neměli ve věci svého vlastního sňatku žádná práva, ve skutečnosti pro ně platila řada ustanovení, která je do jisté míry chránila. Sice si svého nastávajícího většinou nemohli vybrat sami, ale při té bídě kupodivu měli možnost odmítnout! Manželské právo vyžadovalo prohlášení obou snoubenců, že do manželství vstupují dobrovolně.
Panovníci obvykle dojednávali sňatky svých potomků hned po narození. Oficiální zásnuby sice mohly proběhnout až v sedmi letech, ale pokud byli rodiče snoubenců nedočkaví a chtěli mít aspoň nějakou pojistku, řešili to sepsáním smlouvy. Ta byla více či méně závazná a po dohodě se od ní dalo i odstoupit.
Zasnoubení nejdříve v 7 letech, svatba až „v dospělosti“
Když bylo dětem sedm let, konečně mohlo dojít k oficiálním zásnubám. Naštěstí šlo opravdu jen o zaslíbení, tedy bez nutnosti završení nějakým intimnějším kontaktem.
Samotný sňatek směl být uzavřen až ve věku, který se ve středověku považoval za úřední dosažení dospělosti: u chlapců ve čtrnácti, u dívek ve dvanácti letech. V některých zemích platila plnoletost až od 15 let (Lucembursko). Pravidlo se ctilo, a pokud by svatba proběhla dříve, byla by neplatná. Výjimky se udělovaly jen zřídka a většinou byly založené na tom, že dívky přece jen dospívaly dřív. I když oficiálně byly plnoleté ve 12 letech, fyzicky se ženami stávaly, až když dostaly první menstruaci – a k tomu mohlo dojít i dřív.
Karel IV. a Blanka z Valois byli jedni z mála, kteří dostali od papeže mimořádnou výjimku. Jejich svatba nebo přesněji řečeno “symbolický sňatek” proběhl, když jim oběma bylo 7 let (v roce 1323). Konal se hned druhý den po Karlových narozeninách. Po svatbě byli manželé rozděleni a znovu se setkali až ve 14 letech. Jejich setkání nebylo oficiální – nedočkavý Karel se k Blance přikradl a unesl ji. Tehdy si odbyl svou první milostnou zkušenost.
Příbuzní se mezi sebou brát nesměli
Sňatky mezi sourozenci byly běžné ve starověkém Egyptě, bratranci a sestřenice se zas brali spíš až v novověku a mohou se vzít dokonce i dnes. Středověk v Evropě byl v tomto kupodivu nejopatrnější, protože příbuzní, a to ani sešvagření, se brát nemohli. Vzácně se připouštěla výjimka (dispenz) mezi bratrancem a sestřenicí (3. stupeň příbuzenství), v úrovni 4. stupně už se oko přivíralo častěji. Muž si tak například mohl vzít dceru svého bratrance.
O udělení výjimky rozhodoval papež a záleželo jen na jeho libovůli a politických zájmech.
Sňatek z donucení byl zakázaný
Můžeme se jen dohadovat, nakolik a jak často býval vstup muže či ženy do domluveného manželství skutečně dobrovolný. V každém případě sňatky z donucení byly zakázány a snoubenci museli se svatbou souhlasit.
Kontrola panenství
Zvlášť pokud byla nevěsta vyzrálejšího věku, muselo se před svatbou ověřit, zda je ještě panna. Šlo o získání jistoty, že k „naplnění“ nedošlo již předtím a že tedy nehrozí, že žena po svatbě přivede na svět kukačku. Procedura byla věcí sboru starších úctyhodných matrón. Víme, že kontrolu podstoupila například Eliška Přemyslovna před svatbou s Janem Lucemburským. Bylo jí už 18 let.
Manželství nenabylo platnosti, dokud nedošlo ke svatební souloži
Nejen souhlas snoubenců se sňatkem, ale i děj o svatební noci rozhodoval o právoplatnosti sňatku.
O nějakém soukromí si novomanželé mohli nechat jen zdát.
Jejich rodiče a příbuzní a přední dvorští úředníci je po hostině doprovodili do ložnice a ujistili se, že ulehli společně do postele. Ve vedlejší komnatě pak celí nervózní čekali, až jim ženich přijde potvrdit, že „došlo k naplnění“.
Selhání ženicha bylo běžné
Byl velký problém, pokud ke styku nedošlo, protože manželství mohlo být prohlášeno za neplatné. A nezdary nebyly zas tak výjimečné! Buď za nimi stála mužova neschopnost se vzrušit, nebo nepřekonatelný ostych nevěsty. Není se co divit, když jim na záda dýchalo obecenstvo… Je ale zajímavé, že i když neplodnost nebyla důvodem pro zrušení manželství, „obyčejná“ mužova neschopnost ano!
O zneplatnění manželství rozhodoval papež a jednalo se o zdlouhavý a otravný soudní proces, který až do svého konce držel manžele na mrtvém bodě. Nemohli pokračovat v manželství, ale zároveň ho nesměli uzavřít s někým jiným. Jejich šance na sezdání s vhodnějším partnerem se tím oddalovala a snižovala.
Zdroje:
kniha Karel IV. – Královské sňatky, František Kavka
svatba.cz, stoplusjednicka.cz, Wikipedia Commons