Každodenní život

Znásilnění za Marie Terezie: České ženy musely dokazovat, že nenesou část viny

Na území Čech nedocházelo v 18. století ke znásilnění tak často jako dnes – kupodivu. Znásilněná žena ale musela před soudem vyvracet svůj podíl viny.

„Kdyby nešla sama přes ten park, nestalo by se to. Měla to očekávat,“ řekne ještě dnes spousta lidí, když uslyší, že došlo ke znásilnění. Jde o chybu zpětného úsudku, kdy člověk hodnotí průběh trestného činu od konce – neuvědomuje si ale, že oběť ho prožila od začátku. Vlastně po ní chce nemožné: jasnovidecké schopnosti. Právě kvůli neinformovanosti společnosti si oběť znásilnění prochází po činu dalším traumatem, kdy se vyrovnává s obviňováním okolí, že si za to částečně může sama. Ve 21. století už jsme naštěstí udělali nějaké pokroky, uvedeným problémem se zabývá obor viktimologie neboli nauka o oběti. Na znásilnění nese vždy 100% vinu pachatel a v problematice se vzdělávají policisté i další lidé činní v orgánech trestního řízení. Informovanost běžného obyvatelstva zatím není úplně valná, české ženy v 18. století ale neměly automatické zastání ani u té policie.

Poškozená v 18. století musela vysvětlovat, proč se málo bránila nebo málo křičela a ještě větší problém pro ni vyvstal, pokud po znásilnění otěhotněla. Tehdy se mělo za to, že z jednoho styku otěhotnět nelze, takže z ženy rázem byla běhna, kterou nutili k přiznání, s kým vším ještě byla.

Násilník šel do vězení, ale ne na dlouho

To ale neznamená, že by pachatelé byli jednoznačně ve výhodné pozici. Znásilnění se v každém případě považovalo za trestuhodný čin a mužům nebylo nic platné vymlouvat se na opilost (což dělali často). Pokud se jejich vina prokázala, šli na pár měsíců do vězení. Maximální trest trval půl roku, protože tehdejší společnost nechtěla vězně příliš dlouho živit. Tvrdší byly soudy k neplatičům alimentů. Muž skončil ve vězení, musel vykonávat nucené práce a vydělané peníze dostala žena.

Znásilnění v 18.století
Násilníci se často vymlouvali na alkohol. To nám zůstalo dodnes. | FOTO: nursingclio.org

Nejhorším zločinem byl potrat nebo zabití dítěte

I když žena počala znásilněním, neměla právo těhotenství přerušit. Cílený potrat byl nejhorším zločinem a trestána byla jak žena, tak i další osoby, které jí k interrupci dopomohly nebo jí poskytly radu. Těmi mohli být lékárníci – měli ponětí, co požít, aby došlo k potratu – ale taky bylinkářky. Ženy se ale snažily přerušit těhotenství i přes hrozbu trestu smrti. Požívaly jalovcovou vodu, saturejku, skákaly z výšky, tahaly těžké věci nebo se koupaly ve vařící vodě, ve které se často opařily. Pokud se jim nepodařilo potratit, někdy zabily dítě po porodu.

V případě odsouzení za zabití dítěte (narozeného i nenarozeného) byla žena pohřbena zaživa, s kůlem přiloženým ke hrudi. Po zahrabání jí byl kůl zaražen do srdce. Některé ženy dostaly milost, ale smrti se ani tak nevyhnuly. Milost znamenala setnutí mečem nebo utopení.

probití srdce kůlem
Probití srdce kůlem bylo nejčastějším trestem pro ženy, které záměrně potratily nebo usmrtily dítě po porodu. | FOTO: archiv Lenky Bobíkové

Svobodné matky nebyly vyvrhely

I když měla svobodná žena dítě, ať už pocházející z dobrovolného úletu nebo ze znásilnění, stále měla šanci se ještě vdát. Nebylo výjimkou, že se ženy vdávaly kolem čtyřicítky i později. Společnost byla v tomto naštěstí pragmatická, vlastně jí nic jiného nezbývalo. Mimo manželství se v 18. století rodilo okolo 30 % dětí a společnost si nemohla dovolit postavit tolik svobodných žen mimo sňatkový trh.

 

Zdroje:
pořad Jak to bylo doopravdy, epizoda Sex v době temna: Každodenní život byl pestrý a tresty za sexuální delikty mírné
novinky.cz, nursingclio.org, Wikipedia Commons, archiv historičky Lenky Bobíkové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.