Jana z Arku (6. 1. 1412 – 30. 5. 1431), francouzská hrdinka stoleté války, slýchala už od svých 13 let hlasy. Považovala je za hlasy shůry a nechala se jimi vést k tomu, aby pomohla Francii zvítězit nad Anglií. Osud tomu tak skutečně chtěl, protože Jana (také zvaná Johanka) se v 17 letech dostala až na bojiště a úspěšně se tu ujala velení.
Její seznámení s vojskem ji ale trochu rozčarovalo – místo disciplinované jednotky na ni čekala horda opilců v obležení prostitutek. Neohrožená bojovnice vzala situaci ihned do svých rukou, lehké holky vyhnala a vojáky srovnala do latě.
Probudila v nich bojovného ducha, nutila je k denním modlitbám a i v následujících měsících na ně systematicky působila jako někdo, koho bychom dnes nejspíš nazvali koučem nebo chcete-li psychickou podporou.
Šíp jí zajel 15 centimetrů hluboko
První boj čekal Janu a její oddíly při osvobozování města Orléans. Ona osobně měla k dispozici plnou zbroj včetně brnění, které vážilo asi 15-20 kg. Tenká tvrzená ocel jí poskytovala vynikající ochranu a zároveň umožňovala plný pohyb. Vynikající ochrana ale neznamená, že byla stoprocentní. Jeden ze šípů si mezerou mezi dvěma ocelovými pláty našel cestu do Janina ramene a pronikl 15 cm hluboko. Angličané na hradbách samozřejmě zaznamenali, že ji trefili, a reagovali smíchem a pronášením kleteb na její adresu.
Namazala ránu sádlem a olejem a vrátila se do boje
Francouzští vojáci odnesli pořádně otřesenou Janu z bojiště a vnucovali jí ochranné amulety. Všichni si mysleli, že je to její poslední hodinka. Z dnešního pohledu rána nebyla smrtelná, ale rozhodně velmi bolestivá a Jana hodně krvácela. Amulety od svých spolubojovníků zlostně odhazovala a místo toho si nechala ošetřit zranění olivovým olejem a sádlem. Ještě toho dne byla zpět na bojišti.
Jak se mohla Jana z Arku účastnit boje, když byla vážně zraněná?
Věrohodné vysvětlení tohoto zázraku přinesl moderní experiment Dr. Katji Wiechové, který ukázal, že člověk trpí bolestí méně, pokud je věřící, a ještě lépe, pokud má před očima vyobrazení náboženského charakteru, například obrázek Panny Marie. Jde o psychickou stránku věci a tak to muselo být i v případě Jany. Potlačit bolest jí pomohla její nezměrná, až fanatická víra.
Toho dne se vrátila na bojiště do přední linie, chopila se standarty (prapor) a dál aktivně povzbuzovala morálku svého oddílu. Podařilo se jí vojáky tak nakopnout, že osvobodila Orléans za pouhých 10 dní. Víra jí pomohla i ve chvíli nejtěžší: když ji upalovali, chtěla, aby jí po celou dobu drželi před očima kříž, a její poslední slova patřila Ježíši.
Byla Jana z Arku případ pro psychiatra?
Ač někteří vědci vyjádřili názor, že vzhledem k hlasům v hlavě měla Jana schizofrenii, daleko pravděpodobnější je jiné vysvětlení. Součástí projevů schizofrenie jsou totiž i potíže v komunikaci, ty ale Jana neměla. Fungovala normálně.
Psycholog Miguel Farias se domnívá, že v jejím případě šlo o silně vyvinutou intuici.
Jana vnímala své podvědomí více než jiní a myšlenky, které jí z nitra vycházely, si vyložila jako hlasy. Nebylo to nic unikátního, takových vizionářů bylo v historii víc a lidé si k nim běžně chodili pro radu.
Jana evidentně viděla i do budoucnosti. Sice se nesplnily všechny její vize, ale některé trefila až obdivuhodně přesně. Předpověděla, že osvobodí Orléans nebo že bude zasažena šípem. Konkrétně měla říct, že „zítra se bude z mého těla nad mými prsy vylévat krev“.
Díky intuici přišla i ke svému slavnému meči, který údajně patřil Kateřině Alexandrijské. Měla vizi, že je schovaný za oltářem v kostele sv. Kateřiny ve městě Sainte-Catherine-de-Fierbois, a nechala si ho odtud přinést.
Zdroje:
pořad Záhadné postavy dějin – Johanka z Arku, TV Prima ZOOM
janazarcu.cz, lui.cz, procproto.cz, Wikipedia Commons