Židovská dívka Anna Franková a její rodina měli neuvěřitelnou smůlu. Po dvou letech skrývání a v době, kdy se 2. světová válka chýlila ke konci, prozradil jejich úkryt dosud neznámý udavač. Dne 4. srpna 1944 si pro ně přišli policisté a příslušník SS. Zatýkání židů brali jako každodenní rutinní záležitost. Ve skutečnosti způsobili další rodinnou tragédii.
V Amsterdamu se během války skrývalo 25 000 židů, z nichž jedna třetina byla prozrazena. Rodina Frankova byla bohužel mezi nimi. Když si pro ně policie 4. srpna dopoledne přišla, nechala jim trochu času na sbalení věcí a odvezla je na stanici. Odtud po čtyřech dnech putovali do tranzitního tábora Westerbork a dne 3. září byli transportováni do Osvětimi. Šlo o poslední vlak, který tam byl vypraven.
Tři dny bez jídla, bez vody a s výkaly pod nohama
Cesta trvala tři dny. Lidé byli ve vagonech namačkaní na sebe, nedělaly se žádné zastávky za účelem navštívení toalety a nebylo tu ani nic k jídlu. Sice bylo zvykem do každého vagonu umístit dva kbelíky – jeden s vodou a druhý na vykonání potřeby – ale voda se pochopitelně brzy spotřebovala. Také druhý kbelík se postupně naplnil, a tak lidem nezbylo, než vykonávat potřebu přímo pod sebe.
Okamžik, kdy Anna viděla své rodiče naposled
Vyčerpaní lidé, kteří stáli spoustu hodin ve vlastní moči a výkalech a velmi často měli pod nohama i těla zemřelých, dorazili do Osvětimi nad ránem. Prošli selekcí, při které byli muži odděleni od žen. Otto Frank viděl tehdy svou rodinu, dcery Annu a Margot a jejich matku, naposled. Všichni putovali do tzv. sauny, kde jim ostříhali vlasy a vytetovali číslo na ruku. Tetování prováděli vězni tábora pomocí ruční tetovací jehly a pochopitelně to nebylo nic příjemného.
Setkání s kamarádkami se rovnalo zázraku
Anna a její sestra Margot zůstaly v táboře jen dva měsíce. Na konci října byly převezeny do Bergen-Belsenu. Měly naději, že to nejhorší mají za sebou, ale čekal je pobyt v přeplněném koncentračním táboře plném vší, navíc nadcházející zima byla jedna z nejkrutějších za poslední léta. V atmosféře beznaděje čekal Annu jeden výjimečný, světlý okamžik: setkala se tu se dvěma kamarádkami, které znala z Amsterdamu.
Jmenovaly se Nanette Blitz Konig a Hannah Pick-Glosar. Obě válku přežily a po letech vyprávěly, jak neuvěřitelná náhoda byla, že se znovu shledaly. „Poprvé jsem ji 
uviděla přes ostnatý drát. Do blízkosti ostnatého drátu ale nesměl nikdo chodit. Hrozilo za to mučení, zastřelení a podobné věci,“ říká Nanette.
I Hannah pověděla něco o jejich prvním setkání: „Najednou mi někdo řekl ´Anna Franková´ a já šla k plotu. Všichni mě od toho zrazovali, nesmí se to, je to nebezpečné. Já jsem ale nemohla nejít, rozumíte? Tak jsem tam stála. Uplynulo 5 minut, 7 minut, byla strašná zima. Pršelo a já jsem měla strach, že nás Němci uslyší. Ale po 7 minutách jsem uslyšela, jak mě volá velmi slabý hlas. Byla to Anna. Když jsme se uviděly, rozplakaly jsme se.“
Anna chodila zabalená v dece
Všechny tři kamarádky připomínaly kostry a věčně se třásly zimou. Nanette vypověděla, jak nepříjemné byly pro Annu vši. „Anna byla zabalená do deky, protože už nemohla snést své vlastní oblečení plné vší.“ Podle Hannah byla Anna vyděšená a očividně ztratila veškerou naději. Už ničím nepřipomínala tu energickou dívku z Amsterdamu. Naopak Nanette řekla, že stále věřily, že tohle přece musí skončit a že přežijí.
Poslední dny Anny Frankové
Naneštěstí se i v Bergen-Belsenu začal šířit břišní tyfus.
Břišní tyfus se šířil v koncentračních táborech běžně, a to kvůli špatným hygienickým podmínkám. Nakažení vězni se museli v hrozném prostředí prát s vysokou horečkou, zimnicí, velkou bolestí břicha, kašlem a trvalou bolestí hlavy. Někdy je nemoc doprovázena průjmem nebo naopak zácpou. K neléčenému břišnímu tyfu se mohou přidružit další problémy, jako je zánět srdce nebo kostní dřeně. Nejzávažnější komplikací je peritonitida (zánět pobřišnice), která vede k sepsi (otravě) celého organismu a postupnému selhávání orgánů. Pokud nepřijde pomoc, nemocný zemře.
Nakazily se Anna i Margot a obě zemřely v průběhu února. Přesná data nejsou známa, ale jako první zemřela Margot a velmi brzy po ní, možná ještě ten den či za několik dnů, i Anna – ve věku 15 let. O to tragičtěji jejich smrt působí, když víme, že do osvobození zbývalo jen pár týdnů.
V den, kdy do tábora dorazila britská armáda, stačil tyfus a celkově příšerné životní podmínky zabít tisíce lidí. Vzduchem se linul zápach rozkládajících se těl, který si podle slov svědků nikdo nedokáže představit. Mrtvá těla byla naházená na ohromných hromadách a na některé z nich skončilo i tělo ubohé Anny.
Anna chtěla být slavnou spisovatelkou. Kéž by věděla, že se jí to podařilo
Odkaz Anny Frankové ale nikdy nezemře. Při vší té hrůze bylo velkým štěstím, že při srpnovém zatýkání rodiny zůstal nepovšimnut Annin deník. Přitom stačilo málo. Jeden z policistů se v bytě poohlížel po tašce, do níž by uložil cennosti, a přitom mu padlo oko na tašku Annina otce Otta. Vysypal její obsah na zem, a i když mezi věcmi byl i tento deník, nevěnoval mu pozornost.
Později našla sešit zaměstnankyně Otto Franka Miep Giesová, která během skrývání rodině pomáhala, a bez přečtení jej schovala ve své kanceláři. Chtěla ho po válce vrátit Anně. Čekala, jestli se nevrátí, ale když se po několika měsících potvrdilo, že zemřela, donesla Miep deník Ottovi, jedinému přeživšímu z rodiny.
Přítel ho přemluvil, aby deník vydal, a tak dva roky po válce se na trhu poprvé objevil Deník Anny Frankové – i když z něj Otto vyňal pasáže, kde Anna příliš odvážně popisuje okolnosti svého dospívání nebo se nelichotivě vyjadřuje o vztahu rodičů. V plném znění vyšel deník až v roce 2001 a je dodnes jedním z nejcennějších literárních děl světa.
„Anna by byla nadšená, že její deník byl vydán“, říká kamarádka Nanette.
Zdroje:
Poslední dny Anny Frankové, dokument National Geographic
wikipedie, vitalion.cz a globalist.it