Osud Titanicu se začal připravovat už 15000 let před jeho potopením. Tehdy vznikl v oblasti Grónska ledovec, který se odlomil od mateřské ledové masy právě v době, kdy dělníci v Belfastu obšívali Titanic ocelovými pláty. Jako by nějaká vyšší síla chtěla konstruktérům pomocí ostré zkoušky předvést, jak špatně to udělali. V čem konkrétně byla chyba?
Kdo se zajímá o zkázu Titanicu, ví, že tam bylo špatně snad úplně všechno, co mohlo být. Šlo o tak sehraný sled okolností, událostí i lidských chyb, že se snad ani nedá pochybovat o tom, že osud lodi byl předem daný a nezvratný.
Rádiový operátor „típnul“ důležitou zprávu
O tom, že Titanic proplouvá oblastí ledových ker, se vědělo. Posádka tedy nehnala loď kupředu v nevědomí. Úplně poslední zprávu o nebezpečí obdržel operátor Phillips 45 minut před srážkou. Zprávu vysílal Evans ze 16 km vzdálené lodi Californian a chtěl okolní lodě varovat před zvýšeným výskytem ledovců. Zapomněl ale opatřit svou depeši kódem MSG (Důležitá služební zpráva), která měla celému hlášení předcházet. Phillips, mimochodem málem ohlušen náhlým vysíláním, tak zprávu přerušil s vědomím, že takto neoznačenou ji není povinen přijmout a předat na můstek, a věnoval se dále své práci. Chybou Evanse bylo, že vysílání nezopakoval a šel spát. Spal i v době, kdy se mu z potápějícího Titanicu marně snažili zavolat o pomoc.
Kapitán Smith hnal loď ledovcovou oblastí co nejrychleji
Ve filmech o Titanicu vídáme, jak je posádka v rámci konkurenčního boje nucena dojet do cíle za rekordní čas. Tak to skutečně bylo. Není ale pravda, že by kapitán Smith nařídil jet vysokou rychlostí 39 km/h navzdory ledovcům s tím, že hlavně musí dojet včas. Ve skutečnosti to nařídil v zájmu bezpečnosti. V roce 1912 bylo totiž považováno za bezpečné opustit ledovcovou oblast co nejrychleji. Z dnešního pohledu je to stejné, jako by se sprintem rozběhli do minového pole – s představou, že čím rychleji ho přeběhnou, tím spíše se jim nic nestane.
Hlídači ve vraním hnízdě upozornili na ledovec pozdě. Flákali se?
Dva strážní, kteří zrovna konali dvouhodinovou službu, si všimli ledovce až 37 vteřin před nárazem. Můžeme je obviňovat z toho, že nedávali pozor, ale nebylo tomu tak. Tu noc bylo všechno proti nim. Byla naprostá tma, protože nesvítil měsíc. Horizont byl zaniklý kvůli fata morganě (nešlo rozpoznat, kde končí moře a začíná nebe). Ledový vzduch, který tu noc pocitově dosahoval -7 °C, nutil strážné slzet a mžourat, takže jejich schopnost vidět ostře byla omezená – tím spíš, když před sebou měli rozpoznat modrý led na černém pozadí. Aby osud měl své plány opravdu pojištěné, neměli ani dalekohled. I když by jim té noci byl k ničemu, pro jistotu byl po dobu téhle plavby nedopatřením zamčený ve skříňce a klíč nebyl k dispozici.
V Titanicu nemohla být stometrová trhlina, protože by se potopil daleko rychleji
Během studií pravé příčiny potopení Titanicu odborníci spočítali, že rychlost potopení dvě a půl hodiny neodpovídá dosud proklamovanému tvrzení, že v pravoboku vznikla obrovská trhlina o délce 90 metrů. Je to matematicky i fyzikálně vyloučeno. I vzhledem k tomu, že většina pasažérů náraz ani nezaznamenala, došli k názoru, že Titanic se o ledovec pouze otřel a způsobil si tím sérii menších trhlin v délce pěti komor. Poškozením byla narušena vodotěsnost pláště, a jak víme, Titanic by se udržel na hladině jen v případě, že by se zatopily maximálně čtyři komory.
Bylo potopení Titanicu jen otázkou času?
Nabízí se otázka, jak je možné, že v podstatě kosmetické odření pravoboku vedlo ke katastrofě nám známých rozměrů. Pro začátek výzkumníci vyloučili, že by příčinou byla nekvalita ocelových plátů, protože ty byly v pořádku. Zaměřili se proto na nýty. Opět si vzali na pomoc matematiku a vypočítali, že každý nýt musel při nárazu odolávat tlaku 6350 kg. Protože máme ze dna oceánu několik originálních nýtů, mohli na jejich základě vyrobit repliky a podrobit je zkoušce. Výsledek? Nýty se začaly prohýbat už při zatížení 1814 kg a rozletěly se při 4535 kg. Při zkoumání pod mikroskopem se ukázalo, že struktura zlomu testovacího nýtu je naprosto stejná jako u nýtu z Titanicu.
Je tu jediný rozdíl – nýt z Titanicu byl evidentně ještě horší kvality, než ten testovací, a ve skutečnosti musel prasknout daleko dříve než při tlaku 4535 kg!
Chtěli na nýtech ušetřit?
Finance nebyly tím důvodem, šlo spíš o technický problém. Většina nýtů na Titanicu se zapracovávala do pláště pomocí stroje. Ten se ale na přídi a na zádi nemohl použít, protože byl příliš velký. Na těchto místech se instalovaly nýty ručně, a aby byla instalace snáze proveditelná, nevyráběly se z oceli, ale ze železa vytvrzeného struskou. Problém se struskou je ale v tom, že když se jí přidá do železa moc, jeho odolnost nezvyšuje, ale snižuje! Nýty jsou pak křehčí a stačí jim málo, aby se zlomily.
Právě k tomu došlo při nárazu do ledovce. I když ledovec způsobil Titanicu v poměru k jeho velikosti jen drobné oděrky, popraskané nýty nedokázaly udržet ocelové pláty u sebe. Voda se začala valit dovnitř rychlostí, která dle výpočtů již zcela odpovídá době potápění v délce dvě a půl hodiny.
Kde je teď ledovec, který potopil Titanic?
Kdo by si myslel, že ještě pořád brázdí vody oceánu, mýlí se. Jeho pouť skončila nejpozději o pár týdnů později, protože se dostal do příliš teplých vod a roztál.
Zdroje:
dokument Vteřiny před katastrofou – Titanic
i60.cz, national-geographic.cz, ireland.com