Hygiena ve středověku
Každodenní život

Život v zápachu potu, moči a výkalů. Vítejte ve středověku

Pro starověké Egypťany, Řeky a později i Římany bylo pravidelné mytí a celková péče o tělo samozřejmostí. Dbali o sebe tak pečlivě, že dnes by je mnozí označili za metrosexuály. S příchodem smradlavých Germánů, potažmo středověku, ale nastaly úplně jiné časy. Časy, kdy nečistý byl ten, kdo se myl.

Pokles úrovně hygienických návyků započal po pádu Říma – přišla doba společenského úpadku, která s sebou přinesla pozapomenutí na tradiční antické hodnoty, kulturu i vzdělanost, a místo ní nastoupil boj o holou existenci podporovaný zcestnou ideologií hlásanou církví: jen ten, kdo byl špinavý, byl považován za skromného a pokorného a mohl doufat ve spásu. Naopak čistota měla vést k věčnému zatracení.

Umyješ-li se, Bůh tě ztrestá!

Nejvíce zapálení pro věc byli příslušníci církve. Takový benediktinský řád povoloval mnichům nanejvýš dvě koupele ročně a dominikáni a františkáni cpali lidem do hlavy, že špína je projevem zbožnosti. A nešlo jen o špínu na těle. Lidé se obecně měli vyvarovat odklízení nepořádku, zvlášť na ulici – tento úkol prováděl výhradně kat se svými pacholky. Nepořádek i vytvářeli, protože bylo zvykem odhazovat odpadky, kdekoli je napadlo.

Místo vody parfém – ať vidí, že na to máme

Situace se mírně změnila koncem 11. století, kdy středověká Evropa začala obchodovat s kultivovaným Východem – byzantským císařstvím a bagdádským chalífátem. Ale ne tak, jak byste čekali. Nemyté obyvatele totiž neoslovila voda a mýdlo, ale parfémy, líčidla a paruky. Zvláště panovníci a bohatí měšťané měli ve zvyku mýt se co nejméně, aby ukázali, že mají na drahé parfémy. I proti parfémům měla církev vážné výhrady, ale pokrok prostě nezastavila.

Život ve všudypřítomném zápachuHygiena ve středověku

Jestli předpokládáte, že lidé pod vrstvou špíny trpěli a dali by cokoli za to, aby se mohli vyráchat v potoce, mýlíte se. Sice je neustále obklopoval všudypřítomný zápach, ale byli na něj zvyklí a nijak je neobtěžoval. Pro spoustu z nich byl dokonce vítaný a přitažlivý. Nad tím se pozastavovali právě cizinci z Východu. Vyslanec bagdádského chalífy, který v 10. století zavítal na dvůr Oty II., napsal, že císařovi služebníci se myjí jen dvakrát ročně a oblečení nikdy neperou, naopak je nosí tak dlouho, dokud se na nich nerozpadne.

Bez vody 17 let

Extrému dosáhl jeden z uherských králů, který dodržoval závazek nemýt se po 17 let! Ale ne, že by se potom umyl dobrovolně. Spadl do vody z koně, když s ním překonával brod. Natolik se bál božského zatracení, že se vydal na pouť ke Kristovu hrobu, aby mu bylo odpuštěno. Obecně lepší situace byla na venkově, kde se lidé přece jen občas myli, ale jen ve studené vodě. Byli totiž přesvědčeni, že koupání v horké vodě není zdravé. Prý jim měla rozšiřovat póry, přes které se do těla snáze dostávaly nemoci.

Od pádu Říma muselo uplynout 1300 let, než se lidé zase začali denně mýt

Postoj k hygieně se změnil po třicetileté válce v 17. století. Vliv církve čím dál více slábnul a kromě toho si lidé začali všímat spojitosti mezi špínou a nemocemi. Pořád se ale nemyli každý den – to začalo být standardem až o cca 180 let později, ke konci 18. století. Tehdy lidé konečně začali vnímat zápach a špínu jako společenský trapas.

 

Zdroj: kniha Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.