Smrt

Likvidace Hitlerova těla byla pro jeho spolupracovníky otřesným zážitkem

22. dubna 1945 Hitler pochopil, že je všechno ztraceno, a o 8 dní později spáchal spolu s Evou Braunovou sebevraždu. Nechtěl padnout do zajetí Rusů – ani živý ani mrtvý – a tak jeho spolupracovníky čekal fyzicky i psychicky náročný úkol: zničit tělo.

Člověk automaticky předpokládá, že Hitlerovi spolupracovníci byli jistě chladnokrevní lidé bez emocí. Jak ale vyplývá z jejich vzpomínek, likvidaci těla svého vůdce a jeho manželky nesli psychicky nedobře. Přesto se ze všech sil a z oddanosti Hitlerovi snažili vykonat, co jim nařídil.

Hitler si přál spálit

Rozkaz byl jasný: obě těla měla být po smrti polita benzínem a spálena. Jako první viděli mrtvoly Martin Bormann (říšský vedoucí), Heinz Linge (příslušník SS, Hitlerův ordonanční důstojník a sluha) a Otto Günsche (osobní Hitlerův pobočník). Chirurg Stumpfegger vzápětí konstatoval smrt a společně s Lingem vynesli Hitlerovo tělo z bunkru.

Pohled na Evu mnou otřásl možná ještě víc než pohled na mrtvého šéfa, vzpomínal Kempka

Erich Kempka
Erich Kempka

Evu Braunovou, nyní vlastně již Hitlerovou, vzal do náručí Bormann, kterého za života nenáviděla. To už byl přítomen i Erich Kempka, šéf Hitlerova vozového parku a jeho osobní řidič, který později líčil, jak silně jím pohled na Evinu mrtvolu otřásl.

Protože věděl, že neměla Bormanna ráda, nemohl připustit, aby ji nesl k poslednímu odpočinku, a beze slova ji od něho převzal.

Na schodech vedoucích ven z bunkru mu musel pomoci Günsche, společně donesli Evino tělo tři metry od vchodu a uložili ho do jámy po granátu po boku Hitlerova.

K vylévání benzínu na těla se museli hodně přemáhat

Polévání mrtvol benzínem probíhalo na etapy a v nesmírném stresu, protože Kempka, Günsche a Linge museli průběžně odbíhat do bezpečí před neustávajícími výbuchy ruských granátů. Při polévání jim střepiny svištěly kolem hlavy a zasypávala je špína. Kempka, který mimochodem jen tak tak zajistil potřebných 180 litrů benzínu, se třásl po celém těle, bylo mu na omdlení a musel překonat blok, který mu bránil ve vylévání benzínu na tělo vůdce. Přemáhat se museli i Linge a Günsche, zatímco Goebbels, Bormann a chirurg Stumpfegger na ně koukali od vchodu.

Příkaz splněn jen díky hadru, který ležel opodál

Otto Günsche
Otto Günsche

Na zahradu dopadávalo čím dál více granátů a zdálo se, že těla nebude možné zapálit. Hitlerovi věrní se totiž museli schovat – a vyběhnout zpět by se rovnalo téměř jisté smrti.

Nikdo nechtěl riziko podstoupit, a tak Kempku napadlo hodit na těla benzínem politý a zapálený hadr – ten se jen tak válel u vchodu do bunkru.

Oheň vzplál velmi rychle a šest Hitlerových spolupracovníků vytřeštěně sledovalo, jak těla postupně uhelnatí. Naposled vůdce pozdravili a otřeseni zmizeli v útrobách bunkru.

Těla hořela ještě dvě a půl hodiny a zbyla z nich ohořelá torza.

Pocity prázdnoty v Hitlerově pokoji

Günsche a Kempka šli po odvedeném úkolu do pokoje, kde Hitler a Eva ukončili své životy. Tady doznívaly jejich pocity děsu a naprosté prázdnoty. Na stole i na zemi byla Hitlerova krev, byla tu převržená váza, kterou shodil po pádu (a voda z ní se vylila na Evu), byla tu i fotografie Hitlerovy matky. A o pár místností dál začali plánovat svou sebevraždu i Goebbelsovi, s nimiž mělo opustit tento svět i jejich šest dětí.

 

Zdroj: kniha Obyčejné nemoci neobyčejných, Hans Bankl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.