smrt při ukřižování
Smrt

Jak umírali ukřižovaní? Stejně jako horolezec, který zůstane viset na laně

Ukřižování je jedním z nejstarších trestů a lidi si ho nevymysleli jen tak. V dobách dávného starověku se totiž báli zabít člověka vlastní rukou a raději vydali zločince bohům nebo silám přírody. Přibití na kříž tuto podmínku splňuje. Sice zahrnuje „vlastnoruční“ zatlučení hřebů do rukou a nohou, ale to samo o sobě k smrti nevedlo. Odsouzený po něm zas tak nekrvácel.

Nemalou ztrátu krve ukřižovaný rozhodně utrpěl, ale podíl na tom mělo hlavně předchozí bičování. Hřeby se zatloukaly v místě zápěstí mezi vřetenní a loketní kost (ne do dlaní – váhu visícího těla by neunesly) a neporušily žádné velké cévy. Ale ani ztráta krve způsobená bičováním nebyla sama o sobě smrtelná. Ke smrti na kříži pouze přispěla – tím, že odstartovala šokový stav.

Šokový stav je nevratná porucha krevního oběhu, při které se orgánům nedostává dost krve, a tedy ani kyslíku.

Pokud jde o ukřižovaného, kromě ztráty krve při bičování je hlavní příčinou šoku klesání krve do dolní poloviny těla. Při visení na kříži totiž odpadá svalová činnost nohou, která je pro vracení krve do horních partií těla klíčová. Odborně se tento stav nazývá ortostatickou poruchou oběhu a je doprovázen pocením, závratěmi a hučením v uších. Může nastat vždy, pokud je tělo nuceno setrvávat ve vynucené, nehybné vzpřímené pozici. Jsou jí ohroženi například vojáci, kteří musí při vojenských přehlídkách stát dlouho v pozoru. Právě tento stav je důvodem, proč občas někteří z nich omdlí.

Opora pod nohama nezmírňovala utrpení, naopak ho prodloužila

Suppedaneum
Suppedaneum prodlužovalo umírání.

Suppedaneum, neboli opora pod nohama ukřižovaných, oddalovala bezvědomí. Jak prokázaly pokusy na dobrovolnících z řad studentů medicíny, bez opory by upadli do bezvědomí už za 12 minut! Je to proto, že bez podepření nohou se krevní oběh rychle zpomaluje, kdežto suppedaneum ho dlouho udržuje. Někteří odsouzení zemřeli po čtyřech hodinách, jiní byli živí ještě po dvou dnech.

Kromě suppedanea se používala ještě jedna forma podpěry, tzv. sedile. Jednalo se o kolík, který byl přibitý ke svislému břevnu, a podpíral ukřižovaného mezi nohama.

Tomu, kdo dlouho neumíral, pomohli zlámáním kostí

Crurifragium
Lámání nohou se neprovádělo ze soucitu. Jen popravčí často chtěli být dřív doma.

Dle Matoušova evangelia zemřel Ježíš po třech hodinách. Kdyby zůstal naživu delší dobu, velmi pravděpodobně by na něm vykonali tzv. crurifragium. Při něm byly nešťastníkovi přeraženy obě holenní kosti, čímž se tělo dostalo do volného závěsu, a smrt už pak nastala docela rychle.

Kromě crurifragia se ke zkrácení umírání používaly i další postupy: probodnutí kopím, uškrcení provazem, nebo rozdělání ohně pod odsouzeným, který se pak udusil zplodinami hoření.

Crurifragium však bylo nejkrutější, srovnatelné se středověkým lámáním v kole.

Ukřižovaní nakonec nemohli ani dýchat

Nedostatečný krevní oběh nebyl jediný problém. Ukřižované tělo visí na svalstvu hrudního koše, ramenního pletence a nadloktí. Vzhledem k vynucené strnulé pozici je hrudník nadzvednutý a zadržený v pozici nádechu. Výdech je zpočátku umožněn bránicí a břišním svalstvem, a pokud je na kříži sedile nebo suppedaneum, odsouzený může jakž takž dýchat docela dlouhou dobu. Nakonec ale vždy dochází k selhání dýchání.

Extrémní zátěž psychiky

Šok se u ukřižovaných rozvíjel nejen kvůli poruše oběhu a omezenému dýchání, ale i kvůli extrémnímu psychickému zatížení. U většiny z nich jistě došlo k tzv. reaktivní psychóze, která může mít různé projevy. Ukřižovaný se například mohl dostat do deliria (nevnímal okolí, nevěděl, co se děje nebo kdo je on sám), mohl mít halucinace, nemohl mluvit nebo jen nesrozumitelně, byl zmatený nebo upadal do hluboké deprese, která by ho za normálních okolností dohnala k sebevraždě.

Ukřižování
Ukřižovaný Ježíš je v umění často zobrazován s hřeby zatlučenými do dlaní. Ve skutečnosti by tkáň rukou zavěšení těla nevydržela a protrhla by se. Proto se hřeby vždy zatloukaly do zápěstí. Byly železné, 13-18 cm dlouhé a 1 cm silné.

Volný závěs zabíjí i dnes

Ukřižování bylo sice ještě ve starověku zrušeno (císařem Konstantinem I.), i tak se ale dodnes můžeme setkávat se situacemi, při kterých volný závěs zabíjí. Člověk nevyhnutelně zemře, pokud zůstane viset v prostoru déle než dvě hodiny. Ohroženou skupinou jsou například horolezci, kteří mohou po chybě nebo úrazu zůstat viset na zajišťovacím laně. Pokud se k nim nedostane pomoc do dvou hodin, orgány jsou nedostatečným zásobováním kyslíkem nenávratně poškozeny. I když je tedy horolezec zachráněn ještě živý, smrt se mu nevyhne.  

Kde na stupnici míry utrpení stojí ukřižování?

Jestliže se říká, že nejstrašnější smrtí je upálení, ukřižování by pravděpodobně figurovalo hned brzy za ním. Jedná se o neobyčejně trýznivý způsob popravy. „Ukřižování je nejhroznější a nejodpornější způsob smrti, nedůstojný římského občana,“ řekl Cicero.

 

Zdroje:

Obyčejné nemoci neobyčejných, Hans Bankl

feedyeti.com, pixabay.com, Wikipedia Commons

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.