Každodenní život

Extrémně nechutná historie: Ochutnávání ušního mazu i sdílený toaletní papír

Jestli zrovna jíte, možná byste si tenhle článek měli přečíst později. Historické podrobnosti z lékařského, ale i všedního prostředí často nejsou nic pro slabé žaludky.

Moč místo ústní vody, ideálně z Portugalska

Římané používali odstátou lidskou moč k čištění zubů a ke kloktání. Slibovali si od toho vybělení zubů – a oprávněně, protože moč obsahuje amoniak, který má skutečně bělící účinky. Ale moč byla dobrá i na odstranění zubního kamene a údajně i na osvěžení dechu. Dneska se nad tím ošíváme, ale čištění pomocí moči bylo v Římě velkým hitem, zejména u vysoce postavených. Dokonce si nechali moč dovážet! Vyhlášená byla od Portugalců.

Muší trus pro uřvaná mimina

Egyptská medicína využívala 16 různých druhů trusu včetně lidského nebo mušího. Kojenec, který stále plakal a bylo jedno, jestli kvůli prdíkům, nevyspalosti nebo bolestem zoubků, býval zaléčen odvarem z máku smíchaným s muším trusem seškrabaným ze zdi. Muší trus měl roli magické přísady a lék nesměl být podáván déle než 4 dny. Ženy po porodu si zas mazaly bolestivá místa směsí pivní pěny a sušených lidských výkalů.

Hippokratés ochutnával ušní maz pacientů

Nejslavnější starověký lékař Hippokratés i jeho soudobí kolegové začali diagnostikovat své pacienty ochutnáváním jejich moči, krve, ušního mazu a nudlí z nosu. Pokud ušní maz chutnal hořce, pacient měl být zdravý. Sladký znamenal nemoc. Studovala se i stolice a zvratky. Tento postup byl založen na přesvědčení, že zdraví závisí na stavu a rovnováze tělních tekutin. Tehdy vznikla i procedura pouštění žilou – měli pocit, že v jarních měsících má člověk krve nadbytek, a tak je třeba ji trochu upustit.

Hippokratés (460-370 př. n. l.) byl prvním lékařem, který odmítl přisuzovat zodpovědnost za nemoci bohům a démonům a položil základ racionální medicíny. To od jeho dob víme, že zdravotní stav má souvislost se stravou, pohybem, prostředím a psychikou. Ochutnávání tělních tekutin lékařem naštěstí zůstalo v historii.

Proti plešatění tuk z hrocha nebo kastrace

Jak se v Egyptě léčila pleš a obecně vypadávání vlasů, které Egypťané považovali za pomstu bohů a byli z ní nešťastní? Pastou složenou z tuku lvů, hrochů, krokodýlů, kocourů, hadů a kozorožců. Bohužel to nepomáhalo… Ženy i muži z královských rodů maskovali nedostatek porostu parukami, muži dokonce falešnými vousy.

Účinnou mast (mimochodem obsahující holubí trus) se pokusil vyrobit také Hippokratés, protože i v Řecku považovali plešatění za vážný problém. Kromě toho si všiml, že eunuchové plešatostí vůbec netrpí, a zjistil tak, že vypadávání vlasů zabrání kastrace. Je ale nepravděpodobné, že by tehdejší muži tuto radikální léčbu využívali. Ve skutečnosti by jim opravdu pomohla, protože za pánským plešatěním stojí testosteron, jehož produkce se po odstranění varlat sníží na 5 % původních hodnot.

Pití krve zabitých jako běžná podpora zdraví

Starověcí Římané věřili, že epilepsie se dá vyléčit pitím krve gladiátorů. Navíc to nikdo nepovažoval za nechutné! Pití krve bylo běžným způsobem podpory zdraví, které mělo člověku přinést více energie. Odběr samozřejmě neprobíhal zrovna eticky. Pila se totiž krev gladiátorů padlých v aréně. A když si vezmeme, že většina mužů se jimi navíc stala nedobrovolně…

Gladiátorské souboje probíhaly v amfiteátrech, lidi se na ně chodili dívat jako do divadla a výborně se bavili. Největším amfiteátrem na světě je římské Koloseum, kde v rámci soubojů nebo poprav zemřelo odhadem 700 tisíc lidí (ale odhaduje se i dvojnásobek) za cca 355 let. To je okolo dvou tisíc lidí ročně plus samozřejmě statisíce zvířat. Na snímku původní podoba Kolosea.

Lidské výkaly na zkažené zuby

Tudorovštví zubaři používali mix lidských výkalů a medu k odstranění kazících se zubů. Směs měla urychlit zkažení celého zubu a jeho následné vypadnutí. Med se používal i v zubních pastách a konkrétně Alžběta I. podstupovala na radu lékaře léčbu spočívající ve zvýšené konzumaci sladkostí. Měla jí dopomoci ke sladšímu dechu, protože trpěla silným zápachem z úst.

„Až se utřeš, podej mi to.“

Římané nechodili na záchod do oddělených kabinek – veřejné záchodky byly zkrátka skutečně veřejné. Je tu ale něco nechutnějšího. Očista po vykonání potřeby se prováděla pomocí sdílené houby upevněné na tyčce. Lidé si ji mezi s sebou bez zábran nechali kolovat!

Posedět si na veřejných záchodcích bylo ve starověkém Římě něco jako sednout si na pokec.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *