Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852), autor hry Revizor, se pohřbení zaživa hodně obával. Výslovně požádal, že ho nesmějí uložit do rakve, dokud jeho tělo nebude jevit známky rozkladu. „Zmiňuji to proto, že už během nemoci jsem se na minutu ocitl v životní necitlivosti, srdce a puls přestaly bojovat…,“ napsal pět let před smrtí několika přátelům. Mluvil o mdlobách, které ho občas přepadaly během malárie.
Jeho okolí mělo jeho naléhavé prosby na paměti. Sochař Ramazanov, který měl sejmout posmrtnou masku, se k tělu dostavil už v den úmrtí. Na místě byl i jeho otec a společně se ujišťovali, že je Gogol skutečně mrtvý. Ramazanov zprvu váhal, protože Gogol měl pootevřené pravé oko a na tváři měl lehký úsměv. Otec si ale byl jist, že počátky rozkladu se už projevují, a tak se pustili do práce. Upřímně přiznali, že byli nuceni spěchat i proto, že před Gogolovým domem se srocovali lidé a chtěli se s ním rozloučit. Posmrtný odlitek, na kterém je patrné pootevření pravého oka, je prý nejděsivějším exponátem v Gogolově domě.
Exhumace po 79 letech
Legenda, že Gogol byl pohřben zaživa, se objevila v roce 1931, tedy 79 let po jeho smrti. Tehdy byl exhumován, protože jeho rakev se měla stěhovat jinam. U exhumace bylo přítomno několik významných sovětských spisovatelů: byl tam Vsevolod Ivanov, Vladimir Lidin, Alexander Malyshkin, Yuri Olesha, básníci Vladimir Lugovskoy, Michail Svetlov, Ilya Selvinsky, kritik a překladatel Valentin Stenich. Kromě spisovatelů byla na obřadu pohřbu přítomna historička Maria Baranovskaya, archeolog Alexej Smirnov a umělec Alexander Tyshler.
Právě tahle skupina lidí stojí za všemi těmi nejasnostmi (a později si vysvětlíme proč) i za zkazky o pohřbení zaživa. Někteří z nich totiž uváděli, že v rakvi nebyla lebka, jiní zase, že byla otočená obličejem ke straně. Nadto někteří z těchto jedinců vypustili informaci, že víko rakve bylo zevnitř poškrábané.
Prý tam nebyla lebka, řekl Lidin
Nejvíc vidět bylo svědectví Vladimira Lidina. Ten napsal: „V rakvi nebyla žádná lebka a Gogolovy pozůstatky začínaly až od krčních obratlů: celá kostra byla uzavřena v dobře zachovalém tabákově zbarveném kabátu; pod šatem přežilo i prádlo s knoflíky; na nohou byly boty, také úplně zachovány; pouze dratva spojující podrážku se svrškem byla shnilá na prstech a kůže se trochu zvlnila a odhalila kosti nohy. Boty byly na velmi vysokých podpatcích, asi 4–5 centimetrů, což dává bezpodmínečný důvod předpokládat, že Gogol nebyl vysoký.“
Tak ne… lebka tam prý byla, řekl opět Lidin
Když se ale případ Gogolova údajného pohřbení zaživa a údajné ztráty lebky znovu prozkoumával v 80. letech, Vladimir Lidin prý mluvil zcela jinak. Tvrdí to spisovatel Jurij Alekhin, který nad případem bádal a v rámci toho s Lidinem osobně mluvil. Lidin se prý vůbec nezmínil, že by kostra byla bez hlavy, naopak sdělil, že hlava byla pouze otočena na jednu stranu.
Proč se hlava otočila na stranu?
Právě informace o hlavě otočené na stranu podnítila některé lidi k tomu přemýšlet nad tím, zda se Gogol v rakvi neprobudil. Vysvětlení tohoto je ale zřejmé: jak rakev postupně uhnívá a propadá se pod tíhou zeminy, může měnit polohu rozkládajících se ostatků. K otočení hlavy mohlo dojít i v důsledku ztuhlosti (rigor mortis) a následného uvolnění a protažení svalů, které se projevuje třetí den po smrti. Když se protahovaly svaly na šíji, tělo možná nemělo v rakvi dost místa, a proto hlava klesla ke straně.
Škrábance zevnitř rakve?
Změny na rakvi způsobené zubem času zároveň metou ze stolu zkazky o škrábancích na víku a předpokladu, že jejich původcem mohl být oživlý Gogol. Po takové době (po 79 letech) je jasné, že rakev bude výrazně poškozená, prohnilá a roztříštěná, a od skupiny přítomných u exhumace bylo dost nezodpovědné vypouštět podobné domněnky. I kdyby tam škrábance od Gogola kdy byly, byly by absolutně neprokazatelné.
Proč každý mluvil jinak?
Všichni členové komise přítomní exhumace byli vázáni mlčenlivostí. Měli výslovně zakázáno mluvit o tom, co viděli. A to je zřejmě ten důvod, proč po letech každý přišel se svou verzí a navzájem se nemohli shodnout. Vypadá to, že u některých se dokonce nemusíme bát svést to na jejich bujnou fantazii.
Byl pohřbený zaživa, nebo ne?
Celý drb o Gogolově pohřbení zaživa je založený na velmi vratkých hypotézách – a ještě k tomu podpořených tím, že to byla Gogolova největší fobie. Nezní to senzačně? Bál se pohřbení zaživa a nakonec tak dopadl! Ne, toto tvrzení se zkrátka nedá potvrdit a zatím to vypadá, že ani zdaleka. Uvidíme, jestli badatelé v budoucnu přijdou na něco nového.