Likvidátor katastrofy: Nikdy v životě jsem se nenasmál tak, jako v Černobylu

V blízkosti místa výbuchu byla úroveň radioaktivity 2000krát vyšší, než je běžně v přírodě. „Nejdřív jsme žádné záření necítili,“ říká Oleg Veklenko, kterému bylo tehdy 35 let. „Ale hned první den jsem se setkal s vojáky, kteří právě přišli z elektrárny. Byli tam jen několik hodin a měli strhané tváře a z nosu jim tekla krev. To byla ta chvíle, kdy jsem pochopil, že to způsobila radiace.“

Rodiny likvidátorů nedostávaly fotografie, ale obrázky

Úkolem Olega Veklenka bylo fotografovat muže při práci. „Každý večer jsem předával nadřízenému film a ten pak připínal vybrané fotografie na nástěnky. Chtěl ukázat, jak jsou někteří vojáci stateční a obětaví.“ Snímky ale nesměly opustit Černobyl. Pro rodiny vojáků kreslil Oleg obrázky, na kterých byli jeho kolegové v akci. Kromě fotografování měl talent i na kreslení.

Den v Černobylu začínal sovětskou hymnou

„Každé ráno, když jsme se probudili, nám pustili sovětskou hymnu. Potom jsme odjeli autobusem do Černobylu, který byl od našeho tábora vzdálen 30 kilometrů,“ vypráví Oleg Veklenko o tom, jak začínal den v Černobylu. U elektrárny vojáci vykopávali kontaminovanou půdu a dávali ji do železných kontejnerů.

Používalo se i lepidlo, které mělo zachycovat poletující radioaktivní prach a tím omezit jeho vdechování. Nanášelo se, kam se dalo, na zem, na samotné likvidátory, na auta, dokonce se vypouštělo z vrtulníků. Vrstva se musela obnovovat každé tři hodiny. „Potom jsme se rozhodli položit na kontaminovanou zem betonové desky,“ říká Oleg.

Byl svědkem i mnoha absurdit: „Chlapi omývali stěny vodou, která se kvůli tomu obratem kontaminovala taky, nadřízení si zase museli sundavat ochranné masky pokaždé, když potřebovali vydávat rozkazy. S maskou se totiž nedalo mluvit.“

K platu dostávali vodku

Pracovní den trval průměrně šest hodin a likvidátoři měli o něco vyšší plat. Ten ale nemohl kompenzovat riziko, jakému se vystavovali. Každé odpoledne se vraceli do tábora s nevolností a bolestmi břicha a hlavy. „Radioaktivitu v těle jsme pociťovali jako by v nás proudil elektrický proud,“ říká Oleg. Kromě platu dostávali i vodku, protože se mělo zato, že alkohol sníží dopady radioaktivity na zdraví. Kvůli tomu řada likvidátorů propadla alkoholismu, včetně dosavadních abstinentů.

Nikdy jsem se nenasmál tak, jako v Černobylu

Na druhou stranu si Veklenko pochvaluje, jaká byla na místě atmosféra: „Byli jsme v dobré náladě a nikdy jsem se nenasmál tak, jako v Černobylu. Určitě nám to pomohlo nemyslet pořád na radiaci.“ Na místě se pohybovali i opuštění psi a likvidátoři se o ně starali. „Dali jsme jim jména jako Becquerel, Rentgen a Césium 137.“ Becquerel je jednotka intenzity záření zdroje radioaktivního záření a césium 137 je produkt, který vzniká při štěpení jader uranu.

Nejsem hrdina

Oleg Veklenko pořídil na místě více než tisíc fotografií, dva měsíce v radioaktivním prostředí mu způsobily rakovinu a navždy podlomily celkové zdraví. Ničím z toho se ale nechce zaobírat. „Život pokračuje a navzdory tomu všemu stojí za to žít.“ Stejně tak se nepovažuje za hrdinu. „Nebyla jiná možnost, někdo to udělat musel,“ vysvětluje. Nyní ve světě aktivně bojuje za to, aby se od využívání jaderné energie úplně ustoupilo.