Bedřich Smetana ohluchnul, když mu bylo 50 let. Ztráta nenastávala postupně, ale poměrně náhle. V pravém uchu ztratil sluch velmi rychle, levé ještě nějakou dobu částečně sloužilo. Na podzim 1874 už byl ale zcela neslyšící. Dlouhou dobu se mělo za to, že příčinou byl syfilis.
Když začal Smetana ztrácet sluch, lékař mu zpočátku zakázal pracovat. Domníval se, že důvodem byl nadměrný stres, kterým Smetana skutečně trpěl. V té době měl sice plno příznivců, ale také odpůrců – i z řad veřejně známých osobností – a to špatně snášel. Nejvíc byl proti němu konzervativní politik Rieger. Smetanovo dílo odsuzoval a podnikal kroky, aby mu ztížil cestu k úspěchu. Zajímavostí je, že nakonec jeho geniální schopnosti uznal, ale už bylo pozdě.
Smetana se lékařskému příkazu nic nedělat podřídil, ale klid mu ke zlepšení sluchu nijak nepomáhal. Naopak ho uvrhnul do finančních problémů a později i do deprese, kromě toho se přidalo pískání v uších.
Své vrcholné dílo složil v době, kdy už mu atrofoval mozek
Ztráta sluchu nebyla tím jediným, co Smetanu potkalo. Šest let poté se začaly projevovat první příznaky nemoci, která o další čtyři roky později vedla ke smrti. Pickovu korovou atrofii tehdejší lékaři většinou ještě neznali, a i kdyby znali, nic by s ní dělat nemohli. Je dodnes neléčitelná.
Příčina Pickovy atrofie je neznámá. Dochází při ní ke zmenšování některých částí mozku a zprvu se projevuje zapomnětlivostí podobně, jako je tomu u Alzheimerovy choroby. Později se přidávají poruchy řeči, písma, mluvy. Mohou se objevit epileptické záchvaty. Nevyhnutelně se rozvíjí demence a člověk umírá do 2-10 let od prvních příznaků.
Dle dnešních poznatků měl Smetana Pickovu atrofii zcela nepochybně. Čtyři roky před smrtí začal zapomínat, ale je pravda, že i tak ještě pořád mohl komponovat. Právě v této době – jakožto neslyšící a s poruchami paměti – složil jednu ze svých nejslavnějších oper Má vlast.
Připomeňte si notoricky známou Vltavu, nejslavnější část opery Má vlast
Před smrtí už jen žvatlal a hrál si na dirigenta
Dva roky před smrtí se objevil jeden epileptický záchvat, který trval půl hodiny. Ale to nejhorší na Smetanu čekalo posledních šest měsíců. Prohlubovaly se jeho deprese a tři měsíce před smrtí přišly problémy se psaním. Psal například „v Jabkecenních“ namísto „v Jabkenicích“. V konečné fázi se rozvinula demence a Smetana ztrácel schopnost mluvit – dle lékaře dr. Waltera, který ho před smrtí přijal v ústavu choromyslných v Praze, Smetana už jen huhňal a žvatlal a hrál si na dirigenta. V ústavu byl 20 dní, z nichž posledních pět bylo nejtěžších. Smetana už nikoho nepoznával a nezachovával čistotu. Zemřel 12. května 1884.
Co se zjistilo při pitvě?
Největší změny byly pochopitelně na mozku. Vážil jen 1250 gramů (normální hmotnost je 1350-1650 g), zúžená byla i mozková kůra: proti obvyklým 6-8 mm měla jen 3 mm. Kromě toho pitva odhalila zápal plic (pravděpodobná příčina úmrtí), zánět v srdci a neprůchodnost tepny ve stehně. Dva lékaři na základě pitvy nesprávně určili dvě diagnózy: jeden určil progresivní paralýzu, druhý mozkovou arteriosklerózu. Oba se mýlili, a jak už víme, jednalo se o Pickovu atrofii.
Proč Smetana ohluchnul?
Pohlavní nemoc syfilis dnes můžeme určitě vyloučit. Smetana v žádném případě nebyl promiskuitní a navíc už jsou nám známy okolnosti, které k jeho případu ohluchnutí přiléhají více. Pravou příčinu se v roce 1987 podařilo vypátrat otorinolaryngologovi Boříkovi.
Zásadním se ukázalo zjištění, že Smetana byl v 10 letech přítomen u výbuchu lahve naplněné střelným prachem, po kterém ohluchnul na jeden den. Tento otřes vnitřního ucha vytvořil základ pro vznik otosklerózy, kterou dále „posiloval“ poslechem nadměrného hluku hudebních nástrojů a oblibou ve střelbě z pušky (tehdejší pušky byly hlučnější než dnešní).
Otoskleróza je degenerativní onemocnění způsobující změny ve vnitřním uchu. Její příčina není přesně známá a jediným prokázaným rizikovým faktorem je příslušenství k bílé rase – otosklerózou zkrátka nemohou trpět černoši ani Asiaté, leda by měli bílé předky.
Další příznak postupující otosklerózy Smetana zaznamenal v 38 letech, kdy dočasně trpěl sluchovým klamem – to je obdoba optického klamu. Postižený má pocit, že slyší, co není (například má pocit, že hudba se zrychluje, i když to tak není) nebo slyší nereálné zvuky. Ve 46 letech si pak přátelé všímají prvních známek nedoslýchavosti.
Plnému rozvoji otosklerózy a ztrátě sluchu v 50 letech nakonec dopomohla Smetanovi opakovaná nachlazení, která vedla k chronickému zánětu vnitřního ucha. Kdyby otosklerózou trpěl dnes, dal by se jeho stav vyřešit operací.
Zdroje:
Zpráva o nemocech slavných, Ivan Lesný
vitalion.cz, youtube.cz, idnes.cz
